Ještě týden zpět se zdálo, že letošní zima bude nekonečná a mrazy budou stále krutější, ale náhle se počasí umoudřilo a začalo se hlásit jaro, se kterým přišlo i trochu tepla. A musím říci, že to teplo bylo opravdu slastí, po těch ledových dnech to bylo něco neskutečného. Konečně se příroda mohla znovu začít probouzet a předvádět svou krásu. Prvními odvážlivci byly sněženky, které se nebojácně draly zpod jemné sněhové přikrývky, která začínala tát, neboť se na oblohu konečně vyhouplo hřejivé slunce. Nejenže mě příjemně hřálo do tváří, ale taktéž mi zlepšilo ponurou náladu, která na mě v posledních dnech dopadala, a přesně to jsem potřebovala. Kromě přírody se totiž mělo dnes probudit i jedno z mých starých přátelství. Je to už dávno, co jsem se s Vilem viděla naposledy. Jak moc se asi změnil? Bude takový jako dřív? Je stále takový blb? Otázky jsem si mohla klást jakékoli, nicméně odpověď se mi dostane až s jeho příjezdem. Vím sice, že mi tuhle návštěvu slíbil, ale stejně jsem byla překvapená, když mi od něj opravdu došel dlouhý dopis a v něm stálo, že na mě nezapomněl a těší se na naše setkání. Aspoň že nám tak přeje počasí, jinak bych umrzla už jen při čekání na jeho vlak. Během přemýšlení jsem sklouzla i k oprýskané nádražní budově, která se nacházela hned vedle mně a podivovala jsem se nad kontrastem mezi ní a sněženkami, které rašily hned vedle. Kdyby si tak budovy vzaly inspiraci z přírody, myslím že by města byla hned krásnějším místem než jsou teď. Mám ve zvyku bývat na místě dříve než ve smluvený čas, a tak mě pak vždy zaráží, když čekám sama a nikde nikdo. Tentokrát jsem byla na místě taktéž dříve, abych nezmeškala příjezd vlaku. Ale jak už to tak mnohdy bývá, měl zrovna dnes zpoždění, a tak jsem byla malinko naštvaná.

Konečně se ozvalo troubení vlaku a já uviděla přijíždějící červený vlak. Najednou mě postihl takový podivný pocit. Pocit očekávání, adrenalin, nervozita. Nevím co přesně za směsici pocitů to bylo, ale jak rychle přišly, tak rychle také odešly. V jednom z oken jsem zahlédla povědomý obličej, ale stejně jsem si nebyla jistá, zda-li je to opravdu on, neboť to je už opravdu dlouhá doba od našeho posledního setkání. Přispěchala jsem tedy do míst, kde vlak zastavuje a vyhlížela ze kterých dveří vystoupí. Vystupovalo docela dost lidí, ale v žádném z nich jsem nepoznala Vila. Že by to nakonec nemyslel vážně a nepřijel mě navštívit? Náhle jsem si ho však povšimla, jak zrovna vyskakuje ze zadních dveří. Prostě nemůže normálně použít schodky, tak se asi moc nezměnil. Ha, už si mě taky všiml a kráčí ke mně.

„Ahoj Sabčo,“ volá a vrhá na mě ten svůj šibalský úsměv.

„Ahojky Vile, jsem ráda, že tě konečně zase vidím. Že ti to ale trvalo.“ Již stojíme u sebe a on mě mačká ve svém hřejivém objetí. To je přesně to, co jsem potřebovala.

„Co naděláš, jsem zkrátka docela vytížený člověk. Ale ty jsi první, na koho jsem si udělal čas, takže to ber jako poctu.“

„Ooo, tak to mě těší, ale stejně ti to trvalo… Tak co bys chtěl vidět a dělat?“

„No nevím, to ty jsi tady místní. Prostě mě vezmi na nějaké pěkné místo.“

Nejsem si tak úplně jistá kam ho tedy mám vzít, ale hned kývám hlavou na souhlas a on se zdá být spokojený. Pomalu spolu kráčíme městem a u toho vzpomínáme na staré časy. Ještě zajímavější však jsou věci, které zažívá nyní a mě nezbývá než mu ten zajímavý život závidět. Sice je Vil starší než já, takže je šance, že ho ještě doženu, ale s mojí povahou tomu moc nevěřím. Najednou mě Vil ze zamyšlení vytrhne přitažením k sobě, zatímco nás míjí troubící auto.

„Ach, omlouvám se. Úplně jsem se ztratila v myšlenkách, že jsem pořádně nevnímala své okolí.“

„Nic si z toho nedělej, jen si dávej pozor. Nerad bych o tebe jen tak přišel.“

„Už jsme skoro na místě. Tam už to snad nebude tak nebezpečné,“ odpovídám mu a letmo se na něj usměju.

„Myslíš támhle ten park před námi? Vypadá to jako fajn místo.“

Díky tomu, jaké je dnes pěkné počasí, je v parku docela dost lidí. Většina z nich jsou běžci a lidé venčící své čtyřnohé kamarády, kteří radostně dovádějí. Opět se přistihávám u toho, jak jim závidím. Běžcům jejich energii a pejskařům ty jejich chlupáče, kteří je milují. Vil si toho asi všiml, a tak mě obejmul, což malinko pomohlo.

„Proč si tak stále prohlížíš ty stromy? Co je na nich tak zajímavého?“ musela jsem se ho zeptat, když jsem postřehla, jak je studuje.

„Mám zkrátka stromy rád, ale teď se koukám po nějakých dvou hubených stromcích, na něž by šla zavěsit hamaka, kterou jsem s sebou dneska vzal.“

„No nekecej, tys ji vážně vzal? Taky doma nějakou mám, ale už si ani pořádně nepamatuju, jak ji uvázat.“

„Támhle jsou dva pěkné stromy, tak pojď a já ti to ukážu.“

Teď když mi Vil ukázal co a jak, tak jsem zjistila, že na tom vlastně není nic těžkého, a tak jsem na jedné straně udělal uzel já. Vil ale v naše dílo nemá moc velkou důvěru a pobízí mě, abych si na hamaku zkusila sednout jako první. Chvíli jsem s ní trochu zápasila, ale nakonec se mi povedlo do ní sednout. Provaz byl samozřejmě na mé straně špatně uvázaný a já hned letěla na zem. Au, můj zadek. Vil hned přiskakuje ke mně a pomáhá mi na nohy. Podruhé už vázání raději nechávám zcela na něm a sedám si do hamaky teprve až po Vilovi, který ji hned začne mírně rozhoupávat. To pomalé pohupování, doprovázené zpíváním ptáků v korunách stromů, mě opět přeneslo do mé hlavy, kde se opět začaly vynořovat všechny ty ponuré myšlenky.

„Už zase máš takový smutný pohled. Co tě tak trápí Sabčo?“

„Mrzí mě to, teď jsem tu s tebou, tak na tom nesejde.“

„Ale sejde. Tak mi pověz kde je ten problém. Prosím.“

„Já ti nevím, asi na mě zase dolehla nějaká krize či co, protože je vše na nic. V poslední době mi začíná lézt krkem má rodina, můj dříve oblíbený koníček mě přestává naplňovat a spíše mě štve, všem přátelům jsem ukradená, stále mám pocit, že nemám svobodu. Cítím se prostě na nic a nevím co s tím, nejraději bych se sbalila a vyrazila někam pryč. Asi spíš s někým, než sama.“

Místo jakékoliv odpovědi se natočil ke mě a objal mě. Hned na to si lehnul a mou hlavu položil na svá prsa. Jsem mu za to tak vděčná, znamená to pro mě víc jak slova. Jak jsme tak spolu leželi a já poslouchala tlukot jeho srdce, vybavil se mi úryvek z jedné písničky „…utečeme spolu někam, kde nám bude líp, utečeme spolu někam, kde nás nechaj žít. Jak budem chtít…“. Bylo by to krásné, ale kéž by to bylo tak jednoduché. Možná když se zeptám Vila, tak by utekl se mnou. Ne, raději to nechám být.

Ani nevím kolik času vlastně uběhlo, ale už asi dost. Měli bychom vyrazit ještě někam jinam a ne tady jen tak polehávat. Pobízím tedy Vila, ať poklidí hamaku, že půjdeme dál. Původně ji ukotvil uzlem, který by měl jít jednoduše rozvázat, ale teď nám to nejde ani jednomu a už uvažujeme, že bychom ho uřízli. Když v tom si vzpomenu, že v batohu mám malou lžičku, kterou by šlo prostrčit do uzlu a když trošku zapáčím, tak se uzel rozváže. No dobře, nemám na to sílu. Lžičku si bere Vil a zdá se, že uzel opravdu povoluje. Lžička sice skončila mírně ohnutá, ale stálo to za to. No nic, máme sbaleno a já mám hlad, tak vzhůru na pizzu! Snad aspoň dobré jídlo mi přinese nějakou radost do života.