Už ani nevím jak je to dlouho, co jsem na cestách, které nemají konce. Na cestu samotnou jsem si už nicméně docela zvykl a nezmáhá mě tolik, co dříve. Za tu dobu už jsem ušel nesčetně kilometrů, prošel nekonečnými lesy, přešel vysoké hory, tyčící se nad mraky, vyšplhal na vrcholky nebezpečných skal, vyseděl důlek do spadlého kmenu stromu u zářícího ohniště. A kolik mě toho ještě čeká, než dospěju do místa, kde si konečně řeknu, že dál už nemusím, to nemám zdání. Dost možná tahle cesta bude trvat věčně a ač se bude chvílemi zdát, že už pro mě pomalu končí, tak se ukáže, že to byla pouze pauza k hlubokému nádechu, po kterém se mohu vrhnout vstříc tomu, co na mě čeká. Ať už se cesta začne měnit k lepšímu, či horšímu, jedinou pravdou bude, v ní pokračovat a být vděčný za vše, co jsem doposud poznal. Nejsem na této cestě však sám. Každý z nás se právě na takové cestě nachází, ač se může výrazně lišit právě od té mé.

Na rukou se mi napíná každičký sval a prsty už téměř necítím. Nohy se mi námahou klepou a na tváři cítím ledovou skálu, ke které jsem právě přitisknutý. Jeden špatný pohyb a čeká mě propadnutí se do hlubiny pode mnou. Už ani pořádně nedohlédnu až na její dno. Nicméně teď není čas se zaobírat tím, co se nachází tam dole a místo toho se soustředit na to, co mě čeká nahoře. Jen ať mě tahle skála nepustí. Ne teď, když už jsem téměř tam. Cítím jak mi kousek skály pod prsty ujíždí, jak se chystá odlomit se z jinak pevného masivu, a tak rychle přechytávám ruku zase o důlek dál, zatímco do té druhé mi začínají vjíždět silné křeče, že s ní jen taktak dokážu udělat další pohyb vzhůru.

Jak se přibližuji k vrcholu, začíná vycházet slunce a jeho teplé paprsky pomalu začínají poskakovat kolem mě. Po své levé straně v dáli vidím po skále téci vodopád, který teď ve svitu slunce vypadá jako tekuté zlato. Už se konečně chytám okraje vrcholu a s vypětím posledních sil se přehoupnu přes okraj, pryč od nekonečné propasti, která mi byla doposud v patách.
Ani se už nesnažím vstát a kochat se tím výhledem, či zkoumat kde to jsem. Zůstávám ležet na chladném okraji skály a zavírám unavené oči, abych mohl popadnout dech a konečně si alespoň na malou chvíli odpočinout. Ve vlasech cítím mírný větřík a na tvářích mi zasychají zbytky potu z toho vypětí. Pak si na chvíli pomyslím, že proč já si to vlastně dělám. Proč takhle riskuji? Proč jsem se rozhodl sem vydat? Nikdo mě do takového kroku nenutil. Avšak přesto jsem tady. Stálo to za to? Snad ano.

Hřejivé paprsky slunce mě olizují čím dál tím více a mé tělo se začíná vracet k životu. Když otevřu oči, není to jen slunce, kdo mě právě olizuje. Nade mnou stojí pes, který čenichá kolem mé hlavy a vesele vrtí ocasem. Zvedám se ze země a on už poskakuje kolem mě. Zdejší místo vypadá úplně jinak, než jsem si představoval. Žádná vyprahlá špička skály. Namísto toho, se do všech stran rozbíhá zeleň a stromy. V trávě přede mnou začnu rozpoznávat vyšlapanou cestu, a tak se po ní vydávám vstříc dalším dobrodružstvím. Sotva udělám pár kroků, začnou se ze země drát špičky stromů a každým dalším krokem přibývají a rostou stále dál. Za chvíli jsem obklopen štěbetajícím lesíkem a přicházím na rozcestí. Jedna z cest pokračuje stále rovně a vypadá stejně jako ta, po které jsem přišel. Zatímco ta druhá odbočuje vpravo, je sotva znatelná a již po pár metrech zarostlá houštím. Pes, na kterého jsem předtím narazil, je stále se mnou a mám pocit, jako by mě pobízel, abych sešel ze své cesty zkusil odbočit. Říkám si, že alespoň kousek se porozhlédnout mohu. Nemám přeci co ztratit.

Když dojdu k houští a rozhrnu je do stran, náhle do něčeho narazím. Nic nevidím, ale i přesto cítím, jako by se přímo před mým nosem nacházela jakási bariéra. A nejspíše mám pravdu. Jakmile se jí dotkla má dlaň, objevil se v daném místě sotva viditelný obrys dveří a v něm o něco znatelnější klíčová dírka. Následně zbytek houští začal ustupovat a obraz na druhé straně bariéry se začal měnit. Viděl jsem tam malé tábořiště s jedinou osobou přímo na okraji pokračující cesty. Nicméně obraz té osoby zůstával i nadále nejasný. Ačkoli mě bariéra nechtěla pustit dále, pes bezstarostně poskočil vpřed a pelášil dál, jako by na něj vůbec neplatila. Doběhl k té osobě a schoulil se jí do klína. Nevím proč tomu tak bylo, ale náhle mě přepadla směsice nejrůznější pocitů. Cítím jako by ta rozmazaná postava byl někdo, koho jsem vždy hledal. V životě jsem k nikomu nepociťoval takovou blízkost, jakou cítím nyní. Po tvářích mi stékají slzy a já vlastně nemám nejmenší ponětí proč.

Přijde mi, jako bych právě objevil nějaký poklad. Avšak cesta k němu je zamčená a klíč může být úplně kdekoli. Má vůbec smysl ho hledat? Existuje, nebo je ztracený? Opravdu se ten klíč nachází na mé straně bariéry a ne na té druhé? Neměl bych se vrátit na rozcestí a pokračovat po cestě dál a zapomenout na to, co jsem tu právě našel? Přeci moje cesta mě nikdy nezklamala a vždy pokračovala dál. Ale co má znamenat tahle odbočka? Dostanu se po ní vůbec někdy dále, či po dlouhých měsících zjistím, že jsem se zakoukal pouze do jakési iluze, která vlastně nic neznamenala a já si něco namlouval?