Každý můj krok, je krokem do neznáma. Ať otočím svůj zrak kamkoli, všude je hustá mlha, skrze kterou není vidět ani na metr. Tudíž je můj postup kupředu velice pomalý a každou chvíli zaškobrtnu o nějaký kámen, jenž se zničehonic objeví před mojí nohou. Postupuji dál, avšak ani já pořádně nevím, kam to směřuji. V hlavě mi víří spousta myšlenek. Proč tu jsem? Jak jsem se na tohle místo dostal? Proč mám stále ten podivný pocit, který mě táhne vpřed a našeptává mi, že tam na mě něco čeká? Nejenže se ve vzduchu vznáší ta všeprostupující mlha, okolní krajina na tom není o moc lépe. Země pod nohama je tvořená skalnatým povrchem s malými výčnělky, což by ovšem nebylo nijak zvláštní, kdyby nebyla celá pokrytá barevným podzimním listím, které nechápu odkud se bere, neboť jsem doposud nenarazil na jediný strom. Podle množství listí to vypadá, jako bych byl v nějakém lese, jenže jak by vůbec mohl kterýkoli strom růst v tak nehostiném prostředí? Je to pro mě zkrátka všechno příliš nepochopitelné. Pokračuji dále a mám pocit, že vidím v mlze před sebou slabě prosvítat dvě světla. Čím jsem blíže, tím jasněji svítí a připadá mi, že se mihotají. Mám z toho takové smíšené pocity a nevím co čekat, ale začíná ve mě růst hřejivý pocit náklonosti. Nevím proč, doufám, že se brzy vše vyjasní. Myslím, že jsou to plamínky dvou pochodní, ale nejsem si jistý, ale už jen pár kroků a bude jasno.

Procházím mezi dvěmi pochodněmi, mlha kolem mě se začíná pozvolna rozpouštět a skalnaté podloží pokryté listím, se začíná střídat s hlínou porostlou nízkou zelenající se trávou. Uprostřed louky přímo přede mnou roste osamocená lípa a pod ní postává mladá dívka, jež má před sebou na stojanu roztažené plátno a cosi naň maluje. Chvíli pouze postávám na místě a nevěřícně koukám na tu náhlou změnu úplně všeho. Ještě před malou chvílí byla všude neproniknutelná mlha a teď se přede mnou rozprostírá obrovská louka, ozářená slunečními paprsky.Táhne se až kamsi do dáli, kam ani nedohlédnu. Dokonce i zamnou se táhne travnatý povrch. Mlha jakoby tam nikdy ani nebyla. Sice mi ti to připadalo podivné, ale na podobné podivnosti jsem si už docela zvykl. Raději se tím nezabývám a vydávám se za dívkou. Každým krokem ve mě roste pocit jistoty a očekávání. Stále si mě nevšímá. Poslední krok a už stojím vedle ní, avšak ona stále dělá, jako bych tam vůbec nebyl. Nechci ji rušit při práci, a tak si v tichosti sedám do trávy hned vedle a koukám na ni.

Je to nádherná mladá dívka s dlouhými bílými vlasy, jenž má spleteny do jednoduchého copu, ve kterém jsou zapleteny černé kvítky malých růží. Oči mají světle zelenou barvu a neustále kmitají po plátně. O kousek níže sedí drobný nosík a hned pod ním se táhnou ústa, na kterých se rozprostírá zářivý úsměv, jenž musí v kombinaci s jejíma očima okouzlit každého, kdož na ni pohlédne. Na sobě má krátké krvavě rudé šaty, které tvoří s nejen jejími vlasy skutečně zajímavou kombinaci. Šaty rudé jako krev, vlasy bílé jako holubice míru a růže černé, připomínající duše mrtvých. Na nohou však nemá nic a v trávě stojí bosá, což by pro ni mohl být znakem volnosti.

Jak můj pohled sklouzává na plátno, na které kreslí, vidím tam pouze patlanici nejrůznějších barev. Zprvu jsem z jejího díla trošku zmatený, ale vzápětí se vše začíná vyjasňovat. Barvy na plátně se dávají z nenadání do pohybu a začínají se formovat nejprve v obrysy, pak i v jednotlivé objekty a po pár chvílích je celý obraz konečně vidět v celé své kráse. Na obraze je vyobrazena okolní krajina. V pozadí se vznáší hustá mlha, kdežto v popředí je zelenající louka, na jejíž plochu, dopadají hřejivé sluneční paprsky. Uprostřed obrazu se pak nachází obrovská lípa, v jejíž koruně zpívají a poskakují ptáčci nejrůznějších barev. Avšak to, co mě na tomto díle zaujalo nejvíc, je děj pod oním stromem. Stojí tam dvě osoby, které se drží v objetí. Obraz je v těchto místech docela rozmazaný a nejasný, ale i přesto se však dá ze směsice barev vyčíst, že ty osoby nejspíše je ta mě stále neznámá dívka a já. Chvíli na to místo hledím a barvy se opět dávají do pohybu, prvně se vše zaostřuje a potvrzuje moji domněnku. Skutečně jsem to já a ona. Hned na to se začíná dít něco, co bych opravdu nečekal. Barvy se nezastavují, pokračují v přesunech a obraz ožívá. Ptáčci skutečně zpívají a poskakují v koruně stromu, mlha se zlověstně plazí směrem ke stromu, postavičky běhají kolem stromu a dovádějí. Vše tam vypadá tak šťastně a spokojeně, avšak v moment, kdy jsem dívku v obraze dohonil při pobíhání kolem stromu, nastal opět zvrat. Jakmile jsem se jí dotkl, její postava se proměnila na malé ptáčky a ti se zvesela vylétli do koruny lípy.

Můj pohled sjíždí od obrazu zpátky na ni, abych se přesvědčil jestli nic nezměnilo, neboť jakmile jsem pohlédl do obrazu, úplně mě svou krásou a kouzlem uchvátil tak moc, že jsem úplně přestával vnímat okolí. Divím se, že se mi od něj vůbec povedlo odtrhnout. Nicméně povedlo se. Zdá se, že dívka s malováním přestala už dávno. Stojí stále na stejném místě, ale místo na plátno se teď kouká na mě, jak sedím na zemi zaujat jejím dílem. Rukou mi pokyne, abych vstal, a tak uposlechnu. Stojíme tam naproti sobě a koukáme si do očí. Stále nevím co tu dělám a co bych do ní mohl čekat, ale jedním jsem si jistý. Tohle je konečný cíl mé cesty, právě sem mě ty směsice pocitů celou dobu táhly. Náhle udělá krok mým směrem, natáhne se a už mě svírá v objetí. Bez jakéhokoli přemýšlení ihned reaguji a ovíjím ruce kolem jejího těla. Jakmile obě ruce spočinou na svém místě, dívka se zaklání a opět mi kouká do očí. Její oči se výrazně změnily, už nevypadají tak vesele jak před chvílí, nyní vypadají vážně, ale stále jsou překrásné.  Stékají z nich drobné kapky slaných slz, avšak její úsměv setrvává i nadále. Opět jsem trošku zmatený z toho, proč ty slzy. Pomalu se ke mně naklání. Co se to tu děje? Sotva mě ta myšlenka napadne, už se naše ústa setkávají a já propadám tomu hřejivému polibku.

Vzápětí pociťuji, jak ze mě opadá únava, pochyby, ale i veškeré otázky. najednou se cítím jaksi volně a bezstarostně. na dívce se však začínají projevovat výraznější změny. Nyní vypadá velice uvolněně, čemuž naprosto rozumím, ale opět začíná jedna z těch podivných přeměn jak v obraze předtím. Její šaty začínají pomalu měnit barvu z rudé na tyrkysovou a růžičky ve vlasech již nejsou černé, nýbrž světle růžové. Rudá byla krev, nyní jsou to modrá oblaka. Černá byla smrt, nyní to je růžová láska. Jak jen málo stačí ke zlepšení všech negativ. Než se vůbec stihnu vzpamatovat z obrazu se začíná valit ta hustá mlha a postupně se plazí kolem nás. Avšak už nepůsobí tak chladně a děsivě jako předtím, neboť kolem mě a dívky se vytvořila jakási barevná bublina odolávající té mlze a všem jejím podivným vlivům.

 

Ve dvou je vždy lépe. Samota pouze sžírá duši a způsobuje zbytečné trápení. A proto i ty musíš zkusit vystoupit z té zatracené mlhy a vydat se na svou cestu. To, že se zprvu zdá, že nikam nevede, ještě není důvod to vzdávat. Vytrvej. Věř v sebe a své schopnosti, protože právě to je klíč k dosažení tvého cíle.