Už je to nějaká chvíle, co slunce líně zapadlo za horizontem a horký vzduch se konečně ochladil. Vítaná to změna na konec náročného dne. Místo slunce se nyní po obloze rozprostírají roztrhaná mračna, zbarvená do oranžova světelným smogem velkoměsta. Jeden by řekl, že je to znetvořená noční obloha, avšak po nelehkém dni, ty barvy působí konejšivě. Všechna ta mračna sem zanesl stále sílící chladivý vítr, jenž je předzvěstí blížící se bouře, která má dorazit co nevidět.
Ale stále ještě máme nějakou chvíli, než sem dorazí. Tahle chvíle bude jen o nás. Škrabkavé pohyby prstů pobíhající po zádech a v neposedných vlasech. Veselé úsměvy a rozsvícené oči, odrážející světla okolních lamp. Pocity štěstí, zaplavující celou duši. Konejšivá slova vycházející z úst a hřejivé teplo naší blízkosti. Všude kolem nás se nacházejí posedávající hloučky podobných skupinek z nejrůznějších zemích světa, avšak vítr jakékoli vzdálenější hlasy odnáší pryč. A tak i nadále setrváváme na našem malém ostrůvku klidu, bez jakéhokoli vyrušování.
Přemýšlím, jak ještě dlouho tato chvíle asi potrvá a co se stane až skončí. Shledáme se ještě někdy, nebo je to nyní poprvé a naposledy, co takto trávíme čas spolu? Ucítím ještě někdy tvoji vůni, či tvůj něžný dotyk? Nebo už za pár chvil to bude naposled? Vzpomene si vůbec někdo z vás na tuhle malou chvíli? Či to budu pouze já, kdo jednou pojede po dlouhém dni domů a při zírání z okna vlaku na zapadající slunce, se přenesu do této společné chvíle? Slzy se budou nenápadně drát z očí a stékat po tváři. Hlava se zaplaví nejrůznějšími myšlenkami a já se ocitnu úplně jinde.
Kvůli té chvíli, která byla a už není. Kvůli samotě, která je a vždy bude.