Slunce už před nějakou dobou zapadlo, ale až teprve nyní začínala skautská schůzka mladších chlapců z družiny, která si říkala Šedá 6. Do družiny jich ve skutečnosti chodilo o něco více, ale tentokrát se jich sešlo opravdu přesně šest.

Kluci dováděli před klubovnou, jakoby nic, a teprve až začaly odbíjet hodiny na věži, tak si uvědomili, že jejich vedoucí, Martin, tu ještě není. Šli si tedy obejít klubovnu, zda-li nejsou její dveře přeci jen odemčeny. Nebyly. Ale objevili něco docela jiného. U dveří se na zemi povalovala jakási obálka! Honza na nic nečekal, skočil po ní a už ji otevíral. Všichni ostatní se k němu seběhli, aby taky viděli, co vlastně ta obálka ukrývá. Kdosi rozsvítil baterku, protože v té tmě nebylo vidět. Na papíře před nimi se objevila mapa, na které byl nakreslen červený křížek. Hned jim bylo jasné, že tam mají nejspíše vyrazit. Předtím však měli ještě prácičku, neboť na druhé straně papíru byla dlouhá šifra. Sice ji znali, ale ne zpaměti, a tak si museli načrtnout šifrovací klíč. S jeho pomocí pak už nebyl problém společnými silami sestavit zprávu. Stálo v ní následující:

NA MAPĚ NAJDETE MÍSTO OZNAČENÉ KŘÍŽKEM

NĚKDE V TĚCH MÍSTECH BYL ZAHLÉDNUT CIZÍ VOJÁK

JE ZRANĚNÝ A JIŽ NEMÁ ŽÁDNOU MUNICI

NAVÍC BLOUDÍ A MUSÍ SI OBČAS ZASVÍTIT DO MAPY

VYUŽIJTE SVOJI POČETNÍ PŘEVAHU A ZAJMĚTE JEJ

ROZDĚLTE SE NA POLOVINY

POLOVINA, KTERÁ JEJ CHYTÍ, ZÍSKÁ BODY

Chlapci neztráceli čas a okamžitě vyrazili na jim již docela známé místo. Voják, kterého hledali, se nacházel v menším lesíku, který se rozprostíral po menším kopečku, jemuž se říkalo Kumán. Cesta na místo určení jim ubíhala docela rychle, protože zvolili svižnější tempo a dohadovali se, kdo, s kým bude v týmu. Než se nadáli, už stáli pod Kumánem. Pěšinka se zde odpojovala od řeky a vedla je na úpatí kopečku.

Náhle je opustilo nadšení pro věc a vystřídal jej strach. Chvíli jen tak postávali a zírali do tmy, která je tak děsila. Dohodli se spolu, že tu hru nechají být a zavolali do tmy, že se bojí a, že se vracejí ke klubovně. Ukrytý Martin musel začít jednat. Na chvíli rozsvítil baterku, jakože se kouká do mapy. Kluci okamžitě zbystřili. To světlo ve tmě v nich opět probudilo odvahu. Stáli však i nadále bez hnutí. Ještě párkrát párkrát takto musel musel Martin bliknout baterkou, než světlo konečně chlapce pořádně nalákalo hlouběji do lesíka. Pak už voják přestal baterku zcela používat, ale místo toho jednou za čas cvakl uzávěrem u své makety pušky. Poprvé se hoši lekli, ale hned se vzpamatovali a už pádili za zvukem. Obloha byla roztažená a měsíc krásně zářil, avšak ani tak nebyli schopni onoho vojáka uvidět. A to kolem něj prošli každou chvíli!

Baterku však nikdo z nich nepoužil, protože to měli zakázané. Martin jim rozsvícené baterky vždy zabavoval a říkal jim, ať se raději naučí používat oči.

Martin stále nechápal, jak je možné, že ho stále ještě nedopadli. Hru si však užíval stejně, jako kluci. Když se některý z hochů zastavil sám ve tmě a začal skuhrat, že se bojí, tak se Martin mihl kolem něj a strach byl v tu ránu pryč. Vždyť kolem něj právě utíkaly body! Jednou udělal zvuk pomocí pušky a čekal, až bude družina jen 2 metry od něj. Teprve pak vystřelil ze svého úkrytu. Kluci vyrazili za ním, ale ještě než jej dohnali, hodil sebou do mokrých kopřiv a tam zůstal ležet. Hoši nechápali, kam se ztratil, a tak se zase začali trousit. A přitom bylo, díky svitu měsíce, opravdu dost světla!

Po nějaké době snažení se jim konečně povedlo vojáka utahat, a tak ho konečně dopadli. Z posledních sil se jim však neustále vzpouzel. Proto na něj musel naskákat celá družina, aby ho konečně zkrotili. Někteří hoši pak vytáhli své uzlováky a pokusili se Martina svázat, pomocí uzlů, jenž se ve skutu naučili. Nicméně v tom nebyli žádní přeborníci, a tak, sotva si Martin stoupnul, z něj v tu ránu všechny provazy spadly dolů na zem.

Tím celá hra skončila a Martin si do deníku zapsal body, pro ty, co ho chytili jako první. Jejich skautská schůzka se tou dobou pomalu blížila ke konci, a tak museli rychle vyrazit ke klubovně, Po cestě již nebyl čas na žádné hry, ale klukům to nevadilo, protože stále ještě byli duchem v již dohrané hře a vedli o ní debatu. Kdo, kde vojáka zahlédl, pocity, jak se vlastně nikdo z nich nebál.

Martinovi jejich nadšení dělalo radost a doufal, že na tuto schůzku bude jednou jeho družina vzpomínat jen v dobrém, stejně tak, jako on.