Tak tě tu po roce konečně opět máme, a to přímo v celé tvé kráse. Jak už jsi mi chyběl. Minulý rok ses sotva ukázal, až jsem si tě skoro spletl s jinými. Za to letos tě tu máme ve všech tvých náladách. Přesně tak to má být, protože k tobě patří jak radostné chvíle, tak i záchvěvy melancholie. Mám tě rád přesně v takovém podání, jak jsi přišel letos. Ach, miluji tě podzime.
Taková rána, jako s tebou mohu zažívat jen po krátkou chvíli v roce. Ty rána, kdy se probudím, vykouknu z okna a všude vidím pouze hustou mlhu, která do sebe pohltila celé moje známé okolí. Přesně taková rána působí chladně a tajemně. Přiznám se, že pak kolikrát mám chuť zůstat zalezlý pod peřinou a počkat, než tě ta nálada přejde. Ale i přesto tě mám rád a nemohu tě nechat o samotě. Proto raději vezmu foťák, teple se obleču a vyrazím vstříc husté mlze, která mě v mžiku přijme do své náruče. Kráčím po dešti rozmáčené cestě, pokryté tlejícím listím. Cítím se jako dobrodruh odkrývající kdysi ztracená místa, která čekají na znovuobjevení. Tak tajemný, tak krásný.
Alespoň pár fotek ti musím udělat i takto po ránu, ať na tebe za pár měsíců mohu živě vzpomínat. Ne, neboj. Nebudu si tě pamatovat pouze jako chladného, tajemného bručouna. Však moc dobře znám i tvou druhou stránku. Tvá mlha už pomaličku slábne a sluneční paprsky ji něžně rozhrnují. Asi zkrátka nadešel čas, abys mi ukázal i svoji druhou stránku. Ať mohu každému říct, jaký jsi úžasný.
Když se pak slunce vyhoupne na oblohu, to je ten čas, kdy je přenádherně. Příroda radostně křičí všemi barvami, slunce hřeje a lidské duše jsou naplněny radostí. Tato kouzelná kombinace zkrátka nikoho nemůže nechat chladným. Vidíš, jaký umíš být, když se ti chce? To si tě pak každý musí během chvíle zamilovat. Jenže to ještě není vše a ty máš stále eso v rukávu, viď?
Na konci dne se pak slunce začne pomalu sklánět dolů, a právě v té chvíli se vše kolem mě přenese do pohádky. Paprsky naberou zlatý nádech a vše rozzáří ještě více než kdykoli předtím. Každý, kdo tu nádheru vidí, musí uznat, že právě ty dokážeš vykouzlit ty nejnádhernější západy slunce, jež dokážou učarovat každému. Jsou to čáry, které se podepíšou na každém z nás. Třeba ta stará dáma, která přede mnou nyní kráčí. Ještě před chvílí mi připadala stará a unavená, její vlasy popelavě šedé. Teď však najednou její vlasy nabraly živější barvy, v očích poskočily plamínky a vzpomínky se stočily k dovádění v hromadách listí, jako za mlada, kdy byl život bezstarostnější. Opravdu jsme však o tolik přišli ztrátou dětství? Vždyť ani teď nám nebrání nic v tom, jen tak se vyválet v listí a užívat si bezstarostnosti. Když pak pozoruji padající listí přecházející ze zelené do hnědé, kdy jen tlí. Říkám si, zda je tohle konec. Zda se to dá srovnávat se smrtí. Pak si však uvědomím, že ej to úplně jinak. Právě napadané listí totiž dokáže poskytnout dostatek živin pro mladé semenáčky, tak aby na jaře opět mohl započít nový cyklus života.
Ať už nastavíš kteroukoli svou tvář, či náladu, stále tě budu mít rád. Už teď se těším až se opět budu moci probudit do dalšího dne a vyrazím za tebou ven.