Obloha se zatemňuje a z nadýchaných mráčků se pomalinku začínají snášet sněhové vločky, které v zápětí převezme ledový vítr a metá je po krajině. Dívka věnuje vločkám sněhu pramalý zájem. Sedí klidně ve vysoké, již povadlé trávě a v rukou svírá hrneček s horkým bylinkovým čajem. Na sobě má černý kabát, z něhož trčí kapuce zdobená krátkou kožešinkou. V té se postupně začínají usazovat sněhové vločky a v jejích dlouhých, krvavě rudých vlasech stejně tak. Rty má stažené do úzké linky, na tváři má prázdný výraz a její smaragdově zelené oči sledují světla města v údolí pod ní. Na malou chvíli ještě zasvitne slabý paprsek uhasínajícího slunce a ještě více podtrhne barvu jejích vlasů, jenž jsou zpola pokryty drobounkými vločkami sněhu. Je na ni nádherný pohled, rozená princezna. Avšak není tam sama. Hned vedle ní sedí mladý muž šacen v zeleném kabátu. Zatímco se do jeho krátkých hnědých vlasů snáší vločky, on nemůže odtrhnout svůj pohled od oné dívky. Rty má sotva znatelně prohnuté v klidném, uvolněném úsměvu a zcela si vychutnává pohled na ni. Je do ní zamilovaný. Pokud by byla ona skutečně princeznou, tak on by byl bezpochyby jejím princem, který by ji dělal šťastnou ve svém náručí po zbytek jejich života. Ledový vítr nadále ošlehává krajinu a jejich tváře, avšak oni mají již oči a všechny své smysly jen a jen pro sebe.