Bylo páteční odpoledne, když mi má sestra, Petra, opět napsala, jestli se nechci v sobotu přidat na lezení po skalách. Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale pak jsem kývl, jelikož je venku krásné léto a já stejně neměl jiný program. Zeptal jsem se tedy ještě mé Elišky a vzhledem k tomu, že také chtěla zkusit skalní lezení, tak bylo jasno. Tedy bylo jasno v tom, že bychom rádi jeli, ale to bylo tak všechno, protože má sestra s přáteli vždy domlouvají lezení na poslední chvíli. Takže ani večer nebylo jisté, kam vlastně pojedeme. Vědělo se pouze, že bude odjezd v 9 z Brna. Nezbývalo než si nastavit budík a počkat, co nám ráno přinese.

Když nás ráno probudil budík, abychom vyrazili na vlak, který by nás hodil do Brna, čekalo nás příjemné překvapení. Ze zpráv v chatu jsem se totiž dozvěděl, že už je přibližně jasné, kam pojedeme a že cesta vede přes Ivančice, takže nemusíme spěchat do Brna a místo toho si můžeme ještě pospat. Mě se však už nechtělo spát, a tak jsem se zatím šel nasnídat. Otázkou bylo, jak využít zbylý čas. Vlastně jsem hned věděl, co musím udělat. Vytáhnout Elišku z postele, protože jí vždycky všechno trvá a kdyby bylo na ní, tak by nejraději strávila celé dny zahrabaná pod peřinou, což jsem samozřejmě k její nelibosti nemohl připustit. Vytažení z postele bylo úspěšné, ale nakonec jsme stejně ještě nějakou chvíli museli čekat, než dorazí náš odvoz vstříc lezeckým zážitkům.

Každé čekání má svůj konec a i toto mělo, když mi začal zvonit mobil. Stačilo vykouknout z okna a už jsem viděl, jak přijíždí auto. Rychle jsme pobrali batohy, naskákali do auta a mohlo se vyrazit. Celou dobu jsem si myslel, že jedeme do Uherčic, které znám, ale nakonec se ukázalo, že jde o jiné. Ty ležely 2x tak daleko, až na hranicích s Rakouskem. Cesta to rozhodně nebyla jednoduchá, neboť navigace není znalá dopravních situací, a tak jsme několikrát museli uhnout z trasy, kvůli rozkopaným silnicím. Čím déle jsme byli na cestě, tím více jsme se těšili do cíle, protože už byl pomalu čas oběda a hladu neporučíš. Po zastavení tedy nebyl první krok lezení, nýbrž oběd, po kterém jsme museli ujít ještě kousek proti proudu řeky, abychom se dostali k vytoužené skále Bílý kříž.

Na místě pak následovalo obhlížení skály, abychom zjistili, kde jsou navrtané nýty a které cesty vypadají nejvhodněji k lezení. Bylo však vidět, že cesty nejsou zajištěné úplně ideálně a náš kapesní průvodce nám to potvrdil. Zkušenějším lezcům nejspíš 10 metrové vzdálenosti jistě vyhovují, ale zrovna my bychom byli raději, kdyby nýty byly blíže u sebe.

Nakonec jsme si vybrali jednu z nejlehčích cest, která měla obtížnost 5. Jako prvolezec, který ostatním cestu zajistí lanem, byl Dan, který byl zvolen jako nejschopnější kandidát. Už z jeho snažení v některých částech trasy mi bylo jasné, že to nebude jen tak a nebyl jsem si jist, jestli to vůbec vylezu. Přeci jen na skále je to něco úplně jiného, než na obyčejné lezecké stěně, kde lezení není zas taková věda. Dan to ale zvládl až nahoru a mohla za ním vylézt Petra, jejíž výkon mě znovu utvrdil v obtížnosti na pohled pěkné cesty.

Petra to také zvládla až na vrchol a s Danem se slanila dolů. Mezitím začal lézt i Petr a nachystal pro mě a Elišku trasu do půlky skály, protože jsme dříve na skále pořádně nelezli. Následoval jsem já. Až na pár záseků, kdy jsem si nebyl jist, jak daný úsek zdolat, to nebylo tak strašné. V půlce jsem byl rychleji, než jsem čekal a trochu mě mrzelo, že nemáme lano natažené výš. Mohl bych je zkusit zacvaknout je o kousek výše, ale na to mi chyběl materiál a stejně tak odvaha, takže nezbývalo než se spustit dolů. Šanci pak dostala Eliška. Ještě ráno se na lezení těšila, ale když viděla, jaké obtíže to dělá ostatním, už se na to příliš necítila. Dala tomu pár pokusů, avšak po nezdařilých pokusech to raději vzdala.

Bylo mi toho málo, chtěl jsem zkusit ještě nějakou cestu. Vybrala se krásně vypadají trasa, která měla být o obtížnost lehčí, o čemž jsem od pohledu nepochyboval. Tentokrát bylo na mě, abych cestu zajistil. Dostal jsem tedy potřebné vybavení a mohl se dát do toho. Po chvíli šplhání se však ukázalo, že cesta není tak jednoduchá, jak vypadala ze země. To co dole vypadalo jako nádherné chyty, ve skutečnosti byli zaoblení mrzáci, za které se dalo držet jen s obtížemi. Krom toho nás navíc začal tlačit čas, takže jsem lezení po několika pokusech vzdal a byl čas vyrazit zpět domů. Načasování bylo parádní, protože zrovna začalo pršet a cestu nám zpestřovala temná obloha a pole osvícené zapadajícím sluncem. Bude to chtít ještě trošku potrénovat a příště se snad poleze zase o něco lépe.