Celý den utekl poměrně rychle a nestalo se příliš zajímavých věcí. Pouze jsem se věnoval svým povinnostem a užíval si tu bezstarostnost při hraní her s ostatními. Verča se sice stále snažila dostat do mojí blízkosti, ale já si ji stále držel od těla. Také mi to nebylo nejpříjemnější, tak moc jsem po ní toužil, ale nemohl jsem. Ani trošku jsem nestál o řeči ostatních z tábora, a tak jsem se snažil ji ignorovat.      Konečně tu byl večer, celý den jsem se na něj těšil. Na dnešní noc měla nahlášenou hlídku Domča s Verčou, na kterou jsem se již nemohl dočkat. Rozhodl jsem se, že Verču překvapím, a tak jsem se dohodl s Domčou, ať mě přijde vzbudit, že bych rád chvíli pobyl s Verčou o samotě. Nic nenamítala, dokonce se mi i zdálo, že je ráda. Jediné, o co mě požádala, bylo, abych ji pak nechal odejít z tábora s Martinem a nikomu o tom neříkal. Ať si dělá co chce, pomyslel jsem si, hlavně že budu moci být s Verčou.

Ještě na začátku večerky jsem ji zahlédl, jak pomalu šmajdá do svého stanu. Nenápadně jsem se k ní přiblížil a chytil ji za ruku. Prvně sebou polekaně trhla, ale jakmile si všimla, že ten kdo ji drží, jsem já, tak se uklidnila a usmála. Jak jen já ten její úsměv miluju, je tak roztomilý a zároveň tak svůdný. Už se začala nahýbat, ale já ji v tom okamžitě zarazil a pokynul jí, ať mě následuje za stany. Sotva jsme ušli pár kroků do tmy a byli alespoň částečně kryti stromem , vrhl jsem se na ni a ona mi šla vstříc. Moje paže ji sevřely v objetí. Naše rty se střetly a hned na to začaly tančit i naše jazyky. Toužil jsem po ní víc a víc. Chytil jsem ji oběma rukama za zadek, okamžitě zareagovala, povyskočila, nohama se mi omotala kolem těla a rukama pověsila za můj krk. Opřel jsem ji o strom a dál vášnivě líbal. Po chvíli jsem se rozhodl to trošku pozměnit, a tak jsem ji zlehka začal pokládat do trávy. Jakmile se i mé lokty dotkly trávy, ucítil jsem svědění, leželi jsme v posečených kopřivách, ale oběma nám to bylo jedno. Oba jsme vnímali pouze jeden druhého. Sotva jsme si tam tak lehli, zahlédl jsem koutkem oka, jak se mezi stany mihla silueta něčí postavy a tak jsem ihned přestal a zvedl Verunku ze země, spěšně se omluvil, že musím jít, popřál jí dobrou noc a s posledním polibkem ji zanechal samotnou. První hlídka už „hlídá“, a tak bude lepší neriskovat, času na sebe snad budeme mít ještě dost.

Domča už mě tahala za nohu, že už je čas. Ty dvě hodiny čekání utekly tak rychle. Stále mi v hlavě vířily různé myšlenky, a tak jsem ani nespal. Když jsem vylezl ze stanu už tam čekala Domča a hned za ní postával Martin. Pouze mi pověděla, na kterou stranu půjdou, tak abychom si nedělali starosti, kdybychom odtud náhodou něco zaslechli. Také dodala, že Verča ještě spí, ať si ji jdu vzbudit. Vyrazil jsem k jejímu stanu, sotva jsem to zaslechl. Ještě než jsem došel ke svému cíli, ti dva už byli pryč. Potichu jsem vklouzl do stanu, našel Verču a jemně ji políbil. V tom stejném okamžiku, kdy se probudila, si okamžitě uvědomila kdo se to nad ní sklání. Opět se jí na rtech objevil ten její kouzelný úsměv a také mi přišlo, jakoby ty její hnědá očka zablýskla touhou, ale to se mi možná v té tmě spíše zdálo, i když nepochybuji, že jsem nebyl v té chvíli daleko od pravdy. Pošeptal jsem jí do ucha, že na ni počkám venku, tak ať si pospíší. Než jsem se nadál už stála přede mnou a svírala mé dlaně v těch svých. Zprvu jsme si jen tak koukali do očí, pak ale Verča zvedla svůj pohled nahoru, na noční oblohu. Dnes vypadala obvzlášť krásně, nebyl na ní jediný mráček, celý prostor nad námi byl zaplněn spoustou zářících hvězd. Opět jsem sklopil svůj zrak zpět k ní. Přestože byl na ty hvězdy nádherný pohled, na Verču byl ještě nádhernější. Když v tom se její úsměv na rtech rozšířil ještě víc. Nechápavě jsem se zeptal co ji tak pobavilo. V odpověď mě políbila a řekla, že viděla padající hvězdu. Prvně jsem začal trošku litovat, že jsem nevydržel na oblohu koukat o něco déle, ale hned se mi do hlavy vkradla jiná myšlenka. Co si asi tak mohla přát? Zdálo se mi to marné, takhle se snažit na to přijít. Uvědomil jsem si, že vlastně zrovna teď máme hlídku, a tak jsem Verču pobídnul, ať jdeme aspoň obejít tábor. Párkrát jsme tedy obešli tábořiště, avšak krom pár zvuků pobíhající zvěře jsme neslyšeli nic. Teď když už bylo jasné, že je všude čisto, rozhodli jsme se, že bychom si mohli jít někam sednout.

Docela se nám zalíbil jeden široký strom na okraji tábora, a tak jsme se k němu vydali. Nejprve jsem si sedl já, opřel se o strom a rozkročil se, aby přede mnou bylo místo i pro Verču. Hned na to jsem ji zatáhl za ruku a strhl na sebe. Samozřejmě jsem ji také zachytil, aby ji ten pád nebolel a posadil ji před sebe. Poté jsem ji sevřel v objetí a konečně zase mohl pocítit to příjemné teplo jejího těla. Miluju to, miluju ten pocit, když si můžeme být vzájemně tak blízko. Aj, doufám, že to necítí, napadlo mě zprva. Jenže jak by nemohla, když jsme byli na sobě tak těsně přitisknutí. Nic k tomu však neříkala, za což jsem byl docela rád, jinak bych se nejspíš dostal trošku do rozpaků, co jí mám odpovědět. Jen tak jsme tam seděli, opření o strom, a užívali si společnou chvíli. Obličej jsem měl zabořený do jejích hnědých vlasů a vychutnával si jejich vůni. Ta pusa plná vlasů byl jen drobný detail. Avšak příliš dlouho jsem takto v klidu nevydržel, brzy totiž moji hlavu zaplavila spousta toužebných a zvrhlých myšlenek. Mé ruce se začaly pomalinku sunout po jejích stehnech a téměř jakoby samovolně sklouzávaly k jejich vnitřní straně, kterou jsem vzápětí začal hladit. Z jejího dechu se dalo poznat, jak moc nervózní začíná být. Jak má ruka postupně stoupala po jejím stehně výš, začala sebou mírně vrtět. Nevím jestli to byla reakce na to, co cítila za sebou, nebo odezva na stoupající ruku, ale na tom stejně příliš nesešlo. Jakmile má ruka dospěla až k jejímu rozkroku, bylo její vzrušení doslova hmatatelné. I přes její kalhoty bylo zřetelně cítit to sálající teplo, ale především také to, jak moc už je vlhká. Mírně jsem svými prsty přitlačil a začal zlehka kroužit v místě, kde jsem odhadoval, že bude nejcitlivější. Chvilku to Verči trvalo, než se z toho počátečního překvapení alespoň trošku vzpamatovala. Hned na to si řekla, že by mě taky neměla nechávat jen tak. Jednou svou rukou prvně zašmátrala za sebou a konečně našla co hledala. Chytila mi jej přes kalhoty a začala mi po něm přejíždět podobně jako já jí ze začátku po stehnech. Zatímco ona prováděla svůj krok, má druhá ruka jí vklouzla pod tričko, zamířila směrem nahoru, vklouzla pod podprsenku a zlehka sevřela její pravé prso. Následoval pouze její prudký nádech a otočení její hlavy ke mě, aby mi mohla věnovat letmý polibek. Cítil jsem jak její srdce zběsile tluče. Než však stihla odtrhnout svá ústa od těch mých, stihl jsem ještě chytit její spodní ret mezi své zuby a mírně jej skousnout. Pokusila se mi to oplatit, ale mě se povedlo jejím záměrům vyhnout a pouze jsem se na ni šibalsky pousmál. Začala se na mě trošku mračit, ale stačilo mírně přitlačit šmátravou ručkou v jejím klíně a její myšlenky okamžitě skočily zase jinam. Už se mi zdálo, že se z počátečního šoku docela probrala, a tak jsem mohl pokračovat zase o kousek dál. Svoji pravou rukou jsem vycouval z jejího rozkroku a místo toho jí vjel pod tričko. Tam jsem si chvíli hrál tak, že jsem jí po břiše kroužil prstem a kreslil různé obrazce, avšak celou dobu moje ruka klesala stále níže, až jsem se dotkl okraje jejích kalhot. přestal jsem s tím, co jsem dělal a má ruka začala postupně zajíždět jak pod kalhoty, tak i po zvlhlé kalhotky. Její dech byl stále hlubší. Proč jen jsem jí nevěnoval pozornost již dřív, říkal jsem si. Přehlížel jsem ji, protože jsem si myslel, že by nám to spolu nevydrželo a že o mě až tak nestojí. Má ruka už dorazila do cíle. Pomalu jsem do ní vnořil co nejhlouběji jeden z prstů a následuje její vzrušené škubnutí. Prvně jsem čekal, že moji ruku chytí a zastaví, ale jak se tak zdá, zmýlil jsem se. Naopak se zdálo, že přesně to už takovou dobu chtěla. Alespoň z jejího chvějícího se těla jsem měl takový pocit.

*PRÁSK*

Náhlý výbuch petardy proříznul okolní noční ticho. Možná jsme přeci jen měli aspoň trošku hlídat, z toho bude nejspíš docela průšvih. Já i Verča jsme byli tak zaskočení, že než jsme se vůbec stihli od sebe odtrhnout a vyskočit na nohy, z tábora se už ozýval povyk. Slyšel jsem jak Martin hlasitě křičí a snaží se probrat ostatní, aby mu pomohli. Tou dobou se totiž už s Domčou stihl vrátit zpět do tábora.

Běžel jsem do středu tábora jak nejrychleji to šlo. Polovina tábora byla zavalena kouřem z dýmovnic a jejich štiplavý zápach nebyl opravdu nic příjemného. Ještě než jsem doběhl na místo, ozval se zpoza mě tichý výkřik. Otočil jsem se a spatřil Verču jak se válí po zemi s nějakým chlapem a snaží se ho zpacifikovat, i když docela marně. To byl nejspíše on, kdo způsoboval to křupání větviček, které jsme slyšeli při obcházení tábora. Vůbec jsme ho nepostřehli, protože jak tam tak ležel v té tmě v trávě, tak byl těžko vidět, hlavně taky proto, že měl na sobě oblečeného hejkala. Avšak krátce po začátku přepadu se prostě stalo, že na něj Verča v té tmě šlápla. Ihned jsem jí vyrazil na pomoc. Verča mi jej přenechala. Sice mi dal pěkně zabrat, ale nakonec se mi přece jenom povedlo jej uzemnit a moje drahá zatím vyrazila sehnat něco ke svázání. Jen co odběhla vynořil se ze odkudsi ze tmy další přepadník, skočil po mě a pomohl svému příteli k útěku. Byl jsem sám, a tak nemělo příliš smysl se hnát za těmi dvěma někam do lesa. Raději jsem se vydal zpět k ostatním.

Trvalo nám ještě hodinu než jsme zvládli všech šest z nich pochytat. Za tu dobu toho stihli hodně natropit. Za jejich snahu jsme je alespoň obdařili chladivou noční koupelí. Avšak i přes veškeré problémy to byla rozhodně moc pěkná noc. Už se těším na další chvilky s tou mojí Verunkou.