To mi povězte. Zatoužili jste někdy po tom, zvednout se ze židle a konečně vyrazit do přírody a zažít nějaké opravdové dobrodružství? Dobrodružství, o kterém se píše pouze v dobrodružných a cestovatelských knihách? Myslím si, že snad každý z nás musel alespoň jednou zatoužit po něčem takovém. Avšak nejspíše ne každý má dostatečně dobrodružnou povahu, aby si troufl. A právě pro takové jsem se rozhodl sepsat jeden ze svých mnoha příběhů. Takže jak to tedy vlastně všechno začalo?

Tak jako mnoho ostatních jsem i já trávil celé dny stejně. Brzy ráno vstát, naskočit na vlak, dojet do práce, přežít pracovní den, večer se vrátit a zase jít spát. Pak jednoho dne v mém životě nastala změna. Začal jsem totiž s lezením. Koho by ale uspokojilo šplhání po umělých stěnách, když venku čekají opravdové skály a mnohá dobrodružství s nimi spojená? Mě to rozhodně nestačilo a rozhodl se, že musím vyrazit ven, do přírody. A že to stálo za to, to vám mohu prozradit už teď.


Začalo svítat a my se probudili do krásného podzimního rána. Tedy pro každého krásné ráno znamená něco jiného, neboť údolí, ve kterém jsme spali, bylo zaplaveno hustou mlhou, která se nechtěla dát na ústup a dala by se krájet. Takže když jsme to ráno vylezli ze stanu, viděli jsme tak na 5 metrů kolem sebe, což byl sám o sobě zajímavý zážitek. Zatímco mí 2 společníci ještě pospávali, já vylezl ven a zašel si k bříze, jež rostla kousek od našeho stanu. Pod ní si našel potřebnou březovou kůru a nožem z jejího povrchu naškrábal kupičku drobných hoblinek. Následně jsem si vytáhl magnéziové  křesadlo a začal na kůru házet jiskry. Mám to už nacvičené, takže stačilo křesnout jen párkrát a na kupičce se objevil drobný plamínek, který jsem přikrmil kůrou a dřívky, takže se rázem krásně rozhořel a za chvíli jsem již mohl nad oheň dát kotlík s vodou. Jakmile voda začala vřít, část jsem jí odlil, abychom si mohli udělat čaj a zbytek vody kotlíku jsem využil k udělání ovesné kaše. Asi si řeknete, že ovesná kaše je dost obyčejné jídlo a moc byste na ni neměli chuť. Ale myslím, že kdybyste ji ochutnali, tak byste změnili názor. Dobře zasytí a přitom dobře chutná.

Nakoukl jsem do stanu, jestli ti dva spáči už konečně vstávají, ale jak se ukázalo, stále ještě pochrupovali. Nejprve jsem je zkusil chytit za nohy a povytáhnout ze stanu, ale to se začali bránit, že ještě chvíli chtějí ležet. Zkusil jsem tedy zmínit, že teplá snídaně už je nachystaná, což na ně zabralo. Během pár okamžiků už byli venku a společně jsme si užili snídani za zpěvu ptáků. Ne, nenásledovalo žádné balení a pokračování v cestě dál. Spali jsme totiž přímo u skály, po které jsme chtěli šplhat. Nacházelo se na ní několik tras různých obtížností, nebo se na skálu šlo dostat vyšplháním do stráně o pár stovek metrů dál. My se rozhodli, že zkusíme vylézt všechny trasy, od té nejlehčí.

Nachystali jsme si tedy lano a nasoukali se do lezeckých úvazků. Jako první chtěla lézt Adéla a já ji měl jistit, zatímco Petr měl zatím volno. Nachystala si tedy osmičku a navázala se na lano. Já si nachystal lano do jistítka a mohli jsme začít. Myslím, že nejtěžší byl právě začátek tras na této skále, protože pokud jste se chtěli dostat výš, museli jste nejprve zdolat menší převis, což stojí dost sil. Zatímco se Áďa vypořádávala s tímto téměř boulderovým problémem, Petr seděl opodál a pečlivě si studoval cestu a jednotlivé chyty, aby pak byl připraven a lezlo se mu snadněji. Naše kamarádka však byla nadmíru šikovná a během chvilky se jí povedlo vyšplhat na méně nakloněný úsek skály a tam už letěla vzhůru tak rychle, až se pod ní na některých místech odlamovala skála a drobné úlomky padaly na nás dolů. Ještě štěstí, že jsme měli helmy, které nás před tímto nebezpečím ochránili. Nicméně příště si raději vybereme nějakou méně lámavou skálu, kde se nás nebude snažit Áďa zabít kamením. Ne že bychom spolu neměli dobré vztahy, ale u ženy člověk nikdy neví. Netrvalo to dlouho a už na mě z vrcholu volala, že mohu dobrat lano a spustit ji dolů, což jsem udělal a následně stáhl lano dolů. Další na řadě byl Petr, který zkusil o něco těžší cestu, nicméně se mu ji podařilo vylézt téměř bez problému, když nepočítám to, když se mu ulomil kousek skály pod rukou a on se proletěl 2 metry dolů, než ho zachytilo lano a on se na něm zhoupl. Ale to už se prostě stává a při lezení musíte být na tuto možnost připravení a vůbec se pádu nebát. Ostatně právě proto máte pod sebou někoho komu věříte a kdo na vás dá pozor.

Jakmile se slanil i Petr, nadešla řada na mě, abych zdolal tuto skálu. Tou dobou už jsem měl okoukáno, jak na to, a proto jsem se pustil do o malinko obtížnější cestu, než kterou lezli mí společníci. Přeci je potřeba se vzájemně hecovat. Avšak sotva jsem po skále udělal prvních pár pohybů, už jsem cítil, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Ale ukázalo se, že opravdu největší trápení je pouze začátek a zbytek cesty už je mnohem lehčí. Přiznám se, že i mě to párkrát ujelo a spadl jsem dolů. Naštěstí mě mí přátelé jistili dobře, a tak nešlo o nic strašného. Člověk by čekal, že by konec měl být snad ještě těžší než začátek, ale ve skutečnosti to vypadalo jinak. U vrcholku této skály byly nádherné chyty, které byly takovým zákuskem na konci této strastiplné cesty. A co pak bylo tou třešničkou? No samozřejmě výhled! Všude pode mnou se rozprostíraly lesy, skrze které se klikatila řeka a na obzoru se tyčily zelenající se kopce, po kterých se proháněly stádečka ovcí.

 

Asi si mnozí z vás řeknou, že je přeci mnohem jednodušší vzít třeba auto a na podobné místo prostě zajet a užít si ten výhled bez takové zbytečné námahy. Ale je podle vás to vynaložené úsilí opravdu tak zbytečné a nemá žádný smysl? Skutečně si myslíte, že si takový výhled vychutnáte stejně v obou případech? Jestli ano, tak je vidět, že jste ještě vůbec nic nezažili a měli byste to napravit. Protože právě tam, kde končí váš komfort, začíná dobrodružství a nezapomenutelné zážitky. A když už budete na té cestě. Nehleďte jen na cíl, nezapomeňte se také zastavit, dát si přestávku a buďte vděční, za to, kde jste a s kým jste, protože právě tohle je to nejdůležitější.