Když jednou život zpomalí, donutí to člověka zapadnout do nejrůznějších myšlenek. Život je tvořen tolika nejrůznějšími okamžiky a zážitky, ale kolik je vlastně málo a kolik už je dost? Někomu stačí proležet dlouhé dny v posteli, druhý poletuje od jednoho dobrodružství k dalšímu. Zatímco třetí je neschopný se zmátořit a jít směrem, který by si přál.

Co pak dokáže rozhodnout o tom, zda ten náš život stál za to, či nikoli? Uběhl tak strašně rychle, či plynul příjemnou rychlostí? Při tom, kolik se toho děje, proč některé chvíle dokážou vyvstát nad ostatní, i když na první pohled působí tak obyčejně? Je to osobou? Je to místem? Je to rozpoložením? Je to vše pouze o čisté náhodě? Vlastně stále neznám odpověď na tuto otázku.

Člověk si asi nevybere. Taková chvíle zkrátka přijde sama, zanoří se hluboko do hlavy a tam už zůstane. Pokud je u takového okamžiku další osoba, jaká je asi pravděpodobnost, že i jí nějakou náhodou daný okamžik uvízne v paměti, ač je sebeobyčejnější? Řekl bych, že šance jsou velice nízké. Co pro jednoho může být neobyčejná chvíle a rozzáření dne, může pro druhého být naprosto obyčejný moment všedního života.

Z reproduktorů se line poklidná muzika navozující uvolněnou atmosféru. Svíčky rozseté po celé místnosti drobnými plamínky ozařují všudypřítomné rostliny nejrůznějších druhů. Pramínek červeného vína vyrovnaným proudem stéká do nachystaných sklenic. A pak jsi tam ty. Ležíš v posteli s otevřenou knihou před sebou. Tvé oči se však v tuto chvíli věnují pouze mně a na tváři ti září úsměv. Na hlavě ti trčí drdol neposlušných vlasů a na sobě stále ještě máš zástěru z předešlého vaření. Přeci jen ji nosíš tak ráda, abys dala na obdiv jaká jsi dobrá hospodyňka.
Mohla by tato chvíle být ještě krásnější? Ale jistě, že mohla. Však už dosedáš vedle mě a něžně mě hladíš po tváři. Až mě to nutí se zamyslet zda si tě vůbec zasloužím. A odpověď? Ne, nejspíše nezasloužím. Ač bych si přál, abych se mohl cítit navždy, tak jako právě v tento jedinečný okamžik.

A tak bych mohl pokračovat stále dále. Ale když už jsme u toho. Opravdu se to takhle celé odehrálo? Musím přiznat, že ani z daleka ne. Ale přesto i tak naprosto nepatrný okamžik dokáže utkvět v hlavě a rozpoutat fantazii. Vždyť tu právě jen tak sedíme, povídáme si, usmíváme se na sebe a to je všechno.

Proč tedy právě tato chvíle zůstává v mé hlavě a působí váhou odstavce, jenž jsem před malou chvílí napsal? Přitom je dost možné, že naopak takový romantický večer by mi hlavě nikdy neutkvěl. Je to podivné a nedokážu si vysvětlit proč tomu tak je. Navíc se vsadím, že ty už jsi dávno na moji návštěvu stihla zapomenout. Já však už asi nikdy nezapomenu a kdyby mi to přecijen na chvíli vypadlo, tak fotka z té chvíle hned daný okamžik probudí znovu.

Takové okamžiky zkrátka přijdou samy. Na procházce, u táborového ohně, při vášnivé debatě, o samotě uprostřed hor. Kdekoli, s kýmkoli. Ta chvíle si nás zkrátka najde a zůstane s námi do konce života. Pak se jednou opět zastavíme a řekneme si „Stál ten život za to? Co jsem vlastně prožil?“. Všechny ty okamžiky pak opět přijdou samy a připomenou nám vše důležité. To však ještě neznamená, že bychom jim neměli jít naproti. Je třeba být ve správný čas, na správném místě a s trochou štěstí s námi pak zůstanou. Hory, šaty, voda, úsměv, déšť, světla, bolest… Ve většině tato slova nic neprobudí, ale i přesto, já ty okamžiky vidím, jako by se odehrály včera.