Půlnoc se pomalu blížila a skupinka mladíků, nabuzených adrenalinem, seděla na vrcholku prudkého kopce, z nějž měli dobrý výhled na svůj cíl. Přímo pod nimi se nacházel skautský tábor, jenž se rozhodli dnes v noci přepadnout. Nejprve si vše museli pečlivě připravit, aby nebyli dopadeni ještě předtím, než vůbec vniknou do tábora. Byli celkem čtyři. Každý z nich byl oblečen v maskáčích a obličeje měli zmalované maskovacími barvami, aby byli co nejméně viditelní a splynuli s okolím. Krom toho měl každý z nich v kapsách nachystaný šátek, kousek provazu a dýmovnici se zapalovačem.
Po nějaké době sledování tábořiště si jejich oči přivykly na tmu, což bylo velice důležité pro další postup. Obvzláště při takové temné noci, jaká byla, neboť celá obloha byla zakryta hustými mraky a pouze občas se podařilo zbloudilému měsíčnímu paprsku prodrat se skrz. Během pozorování se jim navíc podařilo zjistit, že nejspíše zrovna hlídá nějaká nepořádná hlídka, což bylo pro ně velké plus. Hlídka obcházela tábořiště pouze jednou za půl hodiny a přitom svítila baterkami. Z toho se dalo dobře vyčíst, že hlídkují dvě osoby, kde se nacházejí a také se dala bez problému určit doba, kdy se dá vplížit do tábora bez jakýchkoliv potíží.
⚜
Hlídku měla zrovna Papina a Borek. Patřili mezi mladší členy skautů. Mladším chlapcům se říká vlčata a dívkám světlušky. Bylo jim však oběma kolem dvanácti let, a tak se měli velice brzy stát skauty a dostat svůj hnědý šátek na znak toho, že už jsou starší. Ani jednomu z nich se příliš hlídat nechtělo a raději jen posedávali u srubu zabalení v dekách. Aby zůstali alespoň vzhůru, tak si povídali o svých zážitcích z tábora a neustále pokukovali po hodinách, aby věděli, za jak dlouho konečně mohou vzbudit další hlídku a jít spát. „Papino, pojď už vzbudit další hlídku, já chci jít do postele,“ brblal neustále Borek.
„Já bych šla moc ráda, ale víš, že by nás za to pak hodili do řeky. A to já vážně nechci.“
„Achjo, máš pravdu, tam se mi taky vůbec nechce.“
„Tak pojďme aspoň jednou obejít tábor, aby se neřeklo, že jsme vůbec nehlídali,“ uzavřela debatu Papina a oba se zvedli, i když se jim zpod dek příliš nechtělo.
Dali se tedy do obcházení tábora a celou dobu si svítili baterkami, což byla chyba, protože pak nemohli ve tmě, mimo světlo baterky, cokoli vidět. Občas uslyšeli šplouchnutí řeky, k která obtékala téměř celé tábořiště, nebo padající větvičku ze stromu, a tak do těch míst ihned svítili, ale ničeho podezřelého si nevšimli. Nikde se nic nedělo, a tak došli zpět ke srubu a začali si kreslit do hlídkového deníku. Když v tom uslyšeli jakési zvuky z kuchyně. Oba se hned lekli a rozsvítili baterky. Byl to však jen ježek, který hlasitě cupital po kuchyňské podlaze. Bylo to příjemné zpestření hlídky, a tak jej pozorovali a žádné hlídání neřešili. Náhle uslyšeli hlasité šplouchnutí vody z druhého konce tábora.
„Co to bylo?“ nadskočila Papina.
„Nevím, pojďme se tam podívat.“
„Ne, vzbudíme Petra, ať se tam jde kouknout. Já se bojím.“
„Já se taky bojím, ale přeci ho nebudeme budit. Vždyť ani nevíme, co to bylo, nejprve musíme prověřit situaci,“ uzavřel debatu Borek.
Namířili tedy baterky tím směrem a vykročili kupředu. Když už byli skoro na místě, uslyšeli na řece další zašplouchání. Udělali krok v před, za sebou uslyšeli zapraskání větvičky, okamžitě se otočili a …
⚜
Postup byl jasný a úkoly byly rozděleny. Čtveřice přepadníků už tedy byla připravena vyrazit do akce. Tři z nich se po hřebenu kopce vydali směrem od tábora, aby mohli v klidu slézt stráň dolů a nikdo je u toho neslyšel.
⚜
Pouze Marek zůstal sám a po cestičce , vedoucí z kopce do tábořiště, se pomalu sunul níž, až dokud nebyl v půlce kopce, odkud dobře viděl na téměř celé tábořiště. V tom místě se zastavil a zalehl za široký dub, aby byl schovaný, kdyby na něj náhodou někdo posvítil. Jeho úkolem bylo ukrást z kuchyně poplašný zvon, hned jak bude hlídka odlákána. Bez hlasitého zvonu se v případě poplachu alespoň neprobudí tolik lidí.
⚜
„Pánové, tak je to tady,“ pronesl Martin a oba jeho společníci se něj otočili. Stáli teď na okraji louky, jež sousedil menší lesík, za nímž se nacházel skautský tábor, do kterého mířili. Všichni tři teď na sebe zírali a z očí jim čišelo napětí z nadcházející akce. Ostatně oči byly to jediné, co alespoň trochu bylo v té tmě vidět. Zbytek jejich těl totiž díky maskování splýval s okolní tmou a houštím. Došli k cestičce, která se táhla lesíkem, popřáli si štěstí a dali se do pohybu. Martin s Karakem si lehli a začali se pozvolna plazit dopředu, zatímco Patrik se proplížil ke korytu řeky, které se táhlo kolem cesty, ale bylo položené níže, a pokračoval tudy. Zdálo se, že vše probíhá bez problémů. To však do té chvíle, než začala hlídka obcházet tábor. Chyba ve výpočtech. Hlídka naštěstí byla zatím relativně daleko, a tak se doplazili na okraj cesty a schovali se za stromy, což také nebylo úplně bezpečné, neboť nyní leželi na suchém listí, které dokáže být v noci docela hlasité, a tak museli být velice opatrní, aby příliš nešustili. Hlídka však až k nim nedošla, protože se jako obvykle neobtěžovala překročit hranice tábořiště a jít se pro jistotu nakouknout do tmy. Díky tomu pouze přečkali, než hlídka s baterkami přejde a spokojeně mohli pokračovat v cestě ke svému cíli. Nyní se nacházeli za prvním stanem, jenž stál kousek bokem od všech stanů, protože byl určen pro nemocné. Avšak příliš prázdný tentokrát nebyl. „Slyšíš to chrápání?“ šeptl Karak.
„Jo,“ přikývl Martin „, ale pokračujeme podle plánu.“
„Okay, dám signál Patrikovi, že jsme na místě,“ odpověděl mu Karak vzal menší kámen a přehodil s ním řeku. To byl signál pro Patrika, aby přilákal hlídku.
Patrik, skrývající se na okraji koryta řeky, si signálu všiml, popadl středně velký kámen a hodil jej do řeky, kde hlasitě šplouchnul. Následně chvíli čekal. Vše šlo podle plánu, jelikož se jejich směrem začaly přibližovat dvě rozsvícené baterky. Na okraji tábora se však zastavily, což se dalo čekat. Proto Patrik párkrát šplouchl rukou ve vodě, aby je přilákal. Zabralo to a světlo se pomalinku blížilo ke korytu řeky.
Tou dobou už hlídka míjela osamocený stan, za kterým se ,s nachystanými šátky, krčil Martin a Karak. Na nic už nečekali a okamžitě po hlídkující dvojici vyskočili. Hlídka se sice ještě stihla otočit a zasvítit, ale utíkat už nemohli, neboť přepadníci byli hbití a silní. Martin s Karakem si s nimi poradili velice rychle a pusy jim zacpali nachystanými šátky. Hlídka sice stihla vyjeknout, ale na poplach to nestačilo. Dokonce ani ten spáč, který hlasitě zařezával ve stanu vedle nich, se neprobudil. Patrik také na nic nečekal a jakmile uslyšel vyjeknutí, tak se vrhl nahoru, pomoci svým přátelům. Hlídku společně svázali a Karak ji odvedl na vedlejší louku, kde ej přivázal ke stromu. Musel je neustále utěšovat, protože byli vystrašení. „Nebojte se děcka, taky jsme skauti. Donesu vám sem ze srubu deky, aby vám nebyla zima a za 10minut si pro vás z tábora přijdou, tak nebrečte,“ snažil se je povzbudit Karak. Hlídka se na něj sice dívala s nedůvěrou, ale neměli na výběr.
Jakmile bylo o hlídku postaráno, mohli pokračovat v přepadu. Teď už jim nikdo nestál v cestě. Tábořiště bylo úplně mrtvé, a tak se tři přepadníci ani nesnažili příliš skrývat. Když došli ke kuchyni, tak si všimli, že poplašný zvon chybí, což znamenalo, že Marek také uspěl. Patrik se tedy vydal do prudkého kopce za srubem, aby vyzvedl svého kamaráda.
⚜
Marka již dlouhé čekání přestávalo bavit, a tak se rozhodl, že se pokusí dostat ještě o malinko blíže k táboru. Snažil se být co nejvíce tichý, avšak suché listí si stejně nedalo říci a šustilo. Stále však doufal, že řeka, tekoucí kolem tábora, tento šelest zamaskuje, neboť byla docela hlasitá. Ještě než se dostal až ze srub, uslyšel na okraji tábora hlasité šplouchnutí a ihned mu došlo, že to nejspíš budou jeho přátelé. Baterky hlídky se taktéž otočily oním směrem. Hlídka šla omrknout situaci a právě to byla jeho šance, aby sebral zvon a hlídka tak nemohla udělat hlasitý poplach, v případě, že by se zajmutí nepovedlo. Chvíli počkal, než bude čistý vzduch a poté tiše vyrazil ke kuchyni, kde úspěšně ukořistil zvon. Byl docela těžký a Marek měl co dělat, aby nezačal náhodou zvonit. Vše se naštěstí povedlo a Marek se zvonem vyrazil zpět do tmy, do půlky kopce, kde vyčkával, co bude dál.
⚜
Patrik vyběhl do kopce a šeptem volal: „Hej, Marku, to je jsem já.“ Nikdo se mu neozýval zpět, a tak usoudil, že Marek musí být jinde. V tom mu cosi chňaplo po noze. Byl to Marek, který zamaskovaný ležel na zemi vedle něj. Oba mládenci se na sebe usmáli a společně vyrazili za dvojicí, jež na ně čekala před srubem. Zase byli všichni čtyři spolu. „Tak jo, Marek a já se postaráme o sundání přepadové vlajky a nalezení státní vlajky. Patrik s Karakem zatím táborníkům načmárají vzkaz do hlídkového deníku a pak se společně dáme do bourání hangáru. Hlavně tiše!“ zavelel Martin a věci se daly opět do pohybu. Přepadová vlajka byla během chvilky jejich, ale najít státní vlajku v příslušném stanu bylo obtížnější. Nicméně i tu se jim podařilo ukořistit. Patrik s Karakem mezitím přichystali vzkaz:
KOUKÁME, ŽE JSTE NA PŘEPAD KRÁSNĚ PŘIPRAVENI
KDE MÁTE HLÍDKU? VLAJKU? ZVON?
PROČ SE VÁM HANGÁR VÁLÍ NA ZEMI?
POKUD CHCETE, TAK VAŠE HLÍDKA JE SVÁZANÁ NA
VEDLEJŠÍ LOUCE :–)
VLAJKU VÁM VŠAK NEVYDÁME JEN TAK!
ZÍTRA ODPOLEDNE SE STAVÍME A JE NA VÁS,
JAK SI JI VYKOUPÍTE
LESÁCI
Přepadníci se opět sešli a dali se do bourání hangáru. Práce jim šla rychle, avšak měli co dělat, aby o sebe podpěrné tyče necinkly. Už jim zbývalo složit pouze hlavní podpěru, když v tom si všimli, jak po táborovém náměstíčku bloudí dvě baterky. Nejspíše se někomu zachtělo na záchod. „Padáme!“ zavelel Karak. Ještě chvíli drželi hangárovou plachtu, aby se se zevnitř mohl vysoukat Marek, který tam strhával podpůrné tyče. V okamžiku, kdy plachtu pustili, žuchl hangár s třeskotem na zem a obě baterky se otočily jejich směrem. Každý z přepadníků ještě z kapse vylovil dýmovnici. Zapálili je a všechny 4 čmoudící dýmovnice hodili doprostřed tábořiště.
⚜
Borek a Papina se strašně báli, co s nimi bude. Připadalo jim to jako celou věčnost, než konečně z tábora uslyšeli hlasitý křik své blonďaté kamarádky Jolanky: „PŘEPÁÁÁD!!!“ Díky tomu se jim alespoň trošku ulevilo. O pár vteřin později se navíc z vrcholku kopce ozvalo bimbání na jejich táborový zvon a všimli si, jak po táboře začínají bloudit baterky. To nebylo vše, navíc slyšeli, jak na kopci šustí listí a za okamžik viděli blížící se siluetu něčí osoby. Byl to jeden z těch přepadníků, který je sem předtím odvedl. „Tak už je konec. Můžete se vrátit zpátky do tábora,“ řekl jim a rozvázal šátky, které jim doposud bránily v mluvení. Sotva měl Borek šátek dole, začal křičet: „TADY JSME!“ Přepadník se jen uchechtl, deky jim přehodil přes ramena a dvojice se svázanýma rukama začala pelášit do tábora. V lesíku jim do obličeje zasvítilo několik baterek , ale hned zhasly. Jejich přátelé jim přispěchali na pomoc a rozřízli provaz, jímž byla hlídka svázaná. Když Borek s Papinou dorazili do tábora, okamžitě si všimli hustého dýmu, jenž se valil přes celé tábořiště a taktéž složeného hangáru vedle srubu. Někteří skauti pochopili, že právě ti dva jsou ta zajatá hlídka, a tak se jich začali vyptávat, co se stalo. Tedy přesněji, kluci se vydali na obhlídku, aby chytili přepadníky, zatímco holky jako obvykle došly před srub, tam se srazily do hloučku a hlasitě si povídaly.
Tak za tohle nás rozhodně hodí do vody, říkali si Borek s Papinou.
⚜
Následujícího dne bylo v táboře živo, nebylo lehké vymyslet, co pro přepadníky připravit, aby jim vrátili vlajku a zvon zpět.
Když přepadníci krátce po čtvrté hodině dorazili do tábora, ihned kolem nich byla spousta zvědavců a ti, kteří se s nimi znali, tak se dali do debaty.
Jako formu vykoupení vlajky skauti zvolili mix nejrůznějších aktivit. Pro přepadníky bylo připraveno nazdobené občerstvení, pak si proti celému táboru zahráli bojovku v lese a na závěr je čekala masáž, při níž je táborníci ovívali. Čtveřice byla se službami spokojená, a tak skautům prozradila, kde svou vlajku a zvon najdou. Navíc dali dvojici, kterou na přepadu svázali, pytlík s čokoládovými bonbony.
A pak? Hlídka letěla do řeky, vlajka se vyšvihla na vrchol stožáru, kde vlála ve větru a to je tak nějak konec.