Z nebe se snášejí nadýchané sněhové vločky, jež postupně vše přikrývají sněhově bílou pokrývkou. I přesto, že se pomalými krůčky plíží noc, bílá stále září a zvýrazňuje místa, kam se dá šlápnout, kde nečíhá skála. Jež se svažuje do hluboké propasti, na jejímž dně se rozlévá naprostá černota. Podél této propasti se táhne úzká pěšinka, jež běžně usnadňuje cestu na vrchol skalnatého kopce, ne však tentokrát. V mrazivém zimním období se zde totiž utvořila tenká vrstva ledu, jež dokáže být skutečně nebezpečná. Obvzláště pak v těsné blízkosti nelítostné propasti.
Kája musel dávat pořádný pozor, kam šlape, neboť i jediné podklouznutí by ho mohlo stát život, což by byla cena nejvyšší. Avšak ani jeho opatrnost nestačila, jelikož mu každou chvíli uklouzla noha na ledě, jenž se skrýval pod tenkou vrstvičkou čerstvého sněhu. Nohy jej po dlouhé cestě strašlivě bolely a měl je promrzlé. Záda ho bolela z těžkého batohu a cítil, jak se do něj zařezávají popruhy. Musel to však vydržet a zabrat, aby se dostal na vrchol, ještě předtím, než bude úplná tma. I přesto si svůj stav vychutnával. Konečně byl pryč od všech problémů, na něž musel po celé dny myslet. Teď mohl být sám a vše vypustil z hlavy. Jen on a jeho cesta.
Ač to nebylo snadné, ocitl se po nějaké době téměř u vrcholu. Při pohledu nahoru, na něj zíraly zpola zřícené hradby hradu, na nějž mířil. Rozhodl se tedy, že z ledové klikatící se stezky sejde a cestu si zkrátí. Zamířil tedy přímo vzhůru do příkré stráně. Musel se přidržovat, čeho jen šlo, neboť jej těžký batoh neustále táhl dolů a tam se mu ani trošku nechtělo. Normálně by mu studený povrch vadil, ale ruce měl již tak zmrzlé, že mu to bylo úplně jedno. Možná, kdyby měl lepší rukavice, byl by na tom lépe. Po úspěšném zdolání kopce se před ním konečně otevřelo celé zřícené hradisko. Byl však už tak unavený, že mu věnoval pramálo pozornosti. Navíc v těchto místech foukal nepříjemný vítr, který Káju donutil, aby se opět dal do pohybu a skryl se za hradbami. Když došel k samotným hradbám a obešel je, zjistil, že tu nedávno někdo tábořil, neboť se před ním černalo ohniště, po jehož stranách byl rozpuštěný sníh. Dokonce i slušnou zásobu dřeva tam našel! Jaké to měl štěstí. Vidina tepla jej lákala, a tak rychle ze zad sundal svůj těžký batoh, ve kterém začal hledat výbavu na zapálení ohně. Nejprve vylovil své křesadlo a kousek březové kůry, následně vytáhl nůž z pochvy, kterou měl připnutou na opasku, a s jeho pomocí začal škrábat plátek březové kůry, tak dlouho, dokud neměl přichystanou malou kupičku hoblinek. Poté si do zmrzlých rukou vzal křesadlo a pomocí několika zkušených křesnutí zapálil hoblinky, od nichž nedočkavě vzplála také samotná kůra a Kája mohl začít přikládat dříví.
Oheň mu vydržel hořet hned na první zapálení. Ostatně ještě aby to nezvládl. Ve skautském oddíle dělali oheň téměř na každé akci. Družina, do které chodil, byla navíc v tomto ohledu mnohem zručnější, než družiny ostatní. Jejich vedoucí jim totiž na schůzkách mnohdy připravoval program s ohněm, a tak se brzy naučili spoustu zajímavých triků.
Zatímco se oheň rozhoříval, rozbalil na zem svoji karimatku a na ní si ustlal spacák. Posadil se na svůj brloh a začal si chystat večeři. Nad ohněm si opekl kousky masa, jenž si s sebou přinesl a k nim přikusoval chleba. Tou dobou byl již les zaplaven tmou a jediný Kájův ohníček byl majákem v tomto černém moři.
Kája nejprve začal mít pocit nepříjemné samoty, ale jakmile se zahleděl do tančících plamínků, vše se změnilo. Oheň jej příjemně hřál a jeho svit Káju hladil po duši. Začal přemýšlet nad sebou, svým chováním k ostatním, svým přístupem, budoucností, prací, přáteli, přítelkyní… Co by měl dělat dál? Jak by mohl lépe využít svůj volný čas? Proč se ho někteří přátelé straní, i když jim nic neprovedl? Proč musí každou chvíli řešit rozpory s někým, koho miluje? Proč si všichni nemohou rozumět? Proč se někteří chovají tak strašně a ještě se tím chlubí? Jaký má vlastně můj život smysl, co je mým cílem? Kladl si tyto a ještě mnoho dalších otázek. Hlavou mu proplouvala jedna myšlenka za druhou, ale odpovědi stejně nenacházel. Přesto pokračoval dál, kupodivu mu ani nevadilo, že nenachází přesné odpovědí, hlavně, že si mohl v hlavě všechny ty myšlenky řádně urovnat. Jeho úvahy nakonec končily u těch nejpozitivnějších a nejhřejivějších vzpomínek. A právě v nich objevil něco, co by mohlo být smyslem jeho života, něco, co jej naplňuje spokojeností a radostí, něco, co tak dlouho opomíjel.
Vzpomněl si na jednu svou skautskou kamarádku, se kterou se již dlouhá léta neviděl. Tehdy mu pověděla, že jejím životním posláním je rozsévat úsměvy na tvářích druhých. Najednou si uvědomil, že ta myšlenka má něco do sebe. Vzpomněl si na své přátele ze skautu a jakou mu dělá radost, když vidí úsměvy na tvářích ostatních skautů, když se mu pro ně povedlo připravit pěkný program. Pak si vzpomněl, jak ho vždy zahřeje u srdce, když se na sebe koukne s někým, koho nikdy nepotkal, ale i přesto se na sebe oba usmějí. A co teprve, když se s tou osobou setkal znovu a dali se do hovoru. Uvědomil si, jakou radost mu to působí, a určitě to tak cítí i ti druzí. Vede ho k tomu přeci i jeden ze skautských zákonů „Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta.“ Takže i úplně cizí člověk může být přítelem a přátelé by si měli dělat radost, ne? Když pak navíc s takovými skvělými lidmi mohl stát večer ve spojeném kruhu a zpívat píseň o trhání květin a společném znovushledání.
Plameny ohně mu stále ještě poskakovaly před očima, nevěděl kolik už uběhlo času, ale jedno mu bylo jasné. Konečně našel odpověď na tu nejdůležitější otázku! Již se nebude muset trápit bezhlavým blouděním s pocitem prázdnoty. Teď už konečně ví!
Smyslem jeho života je poznávat se právě s takovými lidmi dobré a snažit se jejich den projasnit. Je tu proto, aby mohl pomáhat. Ať už pouhým úsměvem, či pomocí s obtížným úkolem, který by jednotlivec nemohl nikdy zvládnout. Komu by nezvedl, po těžkém dni, úsměv. Tak obyčejná věc, zároveň však tak mocná a důležitá.
Teď už Kájovi nezbývalo nic, než zalézt do spacáku a ponořit se do říše snů. Během noci se sice několikrát probudil, protože byla neuvěřitelná zima, ale ani takové drobné komplikace mu nedokázaly zkazit nalezenou spokojenost a rovnováhu.
Následujícího rána si zapálil oheň, aby se alespoň malinko zahřál a následně vyrazil na cestu domů. Sníh již nepadal, obloha byla roztažená a slunce mu svítilo na cestu, jak jen na tom světě bylo v ten okamžik krásně.