Konečně je to tady, je pátek odpoledne a já konečně mohu opět jít ze školy domů. Všichni kolem mě pospíchají domů, aby už byli co nejdál od nenáviděné školy, ale já ne, mě před cestou domů stále ještě čeká jedna příjemná záležitost. S davem ostatních žáků vyjdu přes vrátnici ven a stanu před budovou vysoko tyčící se školní budovou. Je nádherný podzimní den, hřejivé sluneční paprsky olizují pestrobarevné listí, jež je napadané úplně všude, avšak nejpříjemnější je ta líbezná vůně podzimu, jež prostupuje okolním vzduchem.
A pak spatřím také ji, jak sedí otočená zády ke mě na mramorové lavičce hned vedle kašny, jež má po celém obvodu vytesány honosné lvy dohlížející na dovádějící lvíčata. Sedí si tam tak klidně a vyčkává na můj příchod. Mírný podzimní větřík si pohrává s jejími krvavě rudými vlásky a ty mezi sebou dovádějí. A o to živěji vypadají, když v nich pobíhají sluneční paprsky, jenž jim dodávají kouzelný nádech. Spokojeně se zhluboka nadechnu a pomalým krokem se vydám k ní. Otočí se zrovna ve chvíli, kdy už jsem od ní pouhý krok. Naše oči se střetnou a oběma nám v nich začnou plápolat plamínky radosti, že jsme opět spolu. Přistoupím k ní, vjedu rukou do těch jejích nádherných vlasů a pozvolna jí je pročísnu (jak rád si s nimi pohrávám a namotávám na prsty). V odpověď pozvedne hlavu a svižně začne vstávat z lavičky. Stojíme vzájemně naproti sobě usmívajíc se na sebe jak dva naprostí blázni. V zápětí k sobě těsně přitiskneme naše těla a já vedle svého ucha cítím její mělký dech. Je to tak nádherný pocit, spočívat v obětí právě s ní. Po chvilce na sebe opět pohlédneme a naše ústa se začínají přibližovat. Jednu ruku jí přiložím na její jemnou tvář a druhou ruku nechávám ležet na jejích hýždích. Nezůstává pozadu a také přikrývá moji tvář svojí dlaní. Naše ústa se setkávají a společně si vychutnáváme tento sladký polibek, avšak ona je taková hravá rošťačka, rovnou bere můj spodní ret mezi svoje zuby a mírně jej stiskne, samozřejmě ji v tom nemohu nechat samotnou se stejnou jemností jí ten tah oplácím. Nicméně ani jednomu z nás to nestačí, a tak si postupně naše jazyky začnou razit vzájemně cestu do úst toho druhého. Vzájemně se proplétají a pomalými pohyby krouží v ústech toho druhého. Ani jednomu z nás se nechce přestávat, ale nic se nemá přehánět, takže pozvolna začínám odlepovat svá ústa od jejích karmínově červených rtů. Opřeme o sebe svá čela a společně si vychutnáváme tuto nádhernou chvíli. Kolem nás stále procházejí zástupy žáků školy, avšak my máme oči pouze jeden pro druhého a okolí téměř nevnímáme. Stále jsme k sobě těsně přitisknuti, cítím jak jí tluče srdce a stejně tak vnímám její nádechy, kéž bychom tady takhle mohli spolu zůstat stát na věky. Přeji si, aby tento moment nikdy neskončil, čas jakoby se zastavil. Malý mráček na obloze chvilkově zakryje sluneční svit a já se probírám ze snění.
„Tak jak ses dnes měla ty moje zlobidlo?“ otáži se jí.
„No co bys chtěl slyšet? Celý den jsem nějak přežívala a nemohla se dočkat, až se k tobě budu moci zase přitulit.“
„Úplně stejně jsem to měl dnes i já, jak bych se vůbec mohl soustředit na nějaké učení, když neustále musím myslet na tebe a na to až budeme spolu.“
„Jsme spolu už nějakou dobu, ale stále mě udivuje jak nás ten osud dokázal svést tak mile dohromady.“
„Dva se hledali až se našli, ale teď už někam pojďme, ať tu nestojíme jak trdla.“
„Tak fajn, vzhůru do parku a pak bychom mohli ještě skáknout ke mě.“ odpovídá s úsměvem na rtech. Svou dlaní vklouzne do té mé a já proplétám prsty mezi ty její. Společně se vydáváme na cestu do parku, jdeme kolem šumící řeky, jež na nás odráží sluneční paprsky a svým šuměním ještě víc umocňuje tento kouzelný den. Ani jeden z nás nemá potřebu cokoli říkat, jdeme v tichosti, oba ponořeni do vzájemných, radostných myšlenek.
Země je pokryta koberečkem barevného listí a mezi větvemi stromů dovádějí rozjaření ptáčci. Nabere si plnou náruč listí a mrskne ji na mě.

„Sakra slečno, co to tu na mě zkoušíte?“ ptám se pobaveně.
„No něco určitě, snad se nám tu někdo nezlobí.“ odpoví a vyzývavě na mě vyplázne jazyk.
„Fajn, sama sis o to řekla.“ ušklíbnu se a rozběhnu se proti ní. Ještě než se stihne vůbec otočit k útěku, už ji svírám kolem pasu a zvedám do výšky.
„Noták, pusť mě dolů.“ prosí mě.
Místo toho ji držím dál, opřu ji o strom a začnu líbat. Cítím jak jejím tělem projíždí mírné vzrušení a já jsem rád, že ji mohu dělat šťastnou. Odlepím ji od stromu a začnu ji zlehounka pokládat na měkkou pokrývku tvořenou listím. Miluji ten její usměvavý pohled, kterým na mě kouká, v její přítomnosti se cítím tak šťastný. Ještě ji zasypu troškou listí a povídám: „To máš za to zlobení.“
Sotva dořeknu větu už mě drží za ruku strhává mě na sebe. Ležím na ní, naše čela se dotýkají a ruce leží volně položené za hlavami. Líbnu jí na ústa a svalím se hned vedle ní. Společně se držíme za ruce a ležíme bok po boku namáčknutí na sebe, odpočíváme a koukáme vzhůru, jak se na nás z korun stromů snášejí poslední podzimní lístky.