Taky na internetu vídáte spousty videí cestovatelů, kteří jsou schopni za 10 dní objet celou Evropu stopem? Vypadá to tak snadně, lidé jsou milí, cestovatelé zažívají nekonečná dobrodružství a jsou šťastní. A jako bonus k tomu všemu vás to v podstatě nic nestojí! Tak co, kolik z vás už nad takovým dobrodružstvím přemýšlelo? A kolik z vás se rozhodlo to aspoň zkusit? Jasně, že kvůli tomu musíte opustit své pohodlí a něco pro to udělat, ale zní dost úžasně, ne? Dlouho jsem nad stopováním přemýšlel a čím víc jsem toho viděl, tím více jsem to chtěl zkusit. Nakonec jsem se sbalil a jednoho rána vyrazil na okraj města, kde jsem se pustil do stopování. Ještě před odchodem jsem potkal dědy a proběhla rychlé konverzace, ve které děda zase naštvaně říkal, jak bych měl radši dělat něco užitečného pro život, ale já raději před jeho poučkami zavřel dveře a vyrazil na cestu.

Další chvíli mi trvalo než jsem se rozhodl zvednout ten palec a pak už to šlo jedno auto za druhým. Ne, nikdo mi nezastavil. Kolem mě projíždělo jedno auto za druhým a všichni na mě kašlali, nikdo si nechtěl splnit svůj dobrý skutek pro dnešní den a každý si hleděl svého. Prvně jsem to bral s humorem a nic si z toho nedělal, ale netrvalo to dlouho a já to vzdal. At least I tried. Některým zastaví hned druhé auto, někteří na své auto čekají hodiny…a já to vzdal po 20 minutách. Tím stopování nijak nezatracuji, ale jestli to budu ještě někdy zkoušet, tak po svém boku budu mít nějakou pěknou babu, jinak jsou asi šance nízké, že by někdo zastavil takovému plešatému dědkovi, jako jsem já. Navíc jsem si uvědomil, že na stopování zrovna já nemám tak úplně vhodnou povahu, takže je to těžké. Nicméně to neznamená, že jsem se otočil a šel zase domů. Když už, měl bych někam vyrazit po svých. Hned mě napadlo letní skautské tábořiště, kam každý rok jezdíme se skauty. Už nějakou dobu jsem měl v plánu tam vyrazit, tak teď se mi aspoň naskytla příležitost.

Po prvních pár kilometrech jsem se dostal do údolí pod Budkovice, kde bylo nádherně, tak jsem se na chvíli posadil u vody a vylezl si na strom. Cestou odtud jsem zkontroloval jednu z kešek u cesty a poradil třem starším pánům ohledně cesty. Jít po pěšince kolem řeky, poslouchat zpěv ptáků a koukat na skály, přesně to bylo něco pro mě. Nijak jsem nelitoval toho, že nesedím někde v autě a místo toho jsem v lese a jdu po svých. Takhle se alespoň nemusím spoléhat na cizí dobrotu, ale naopak pouze na sebe, což mi vyhovuje.

Když už jsem se blížil k domnívané půlce cesty, vynořila se na mě z lesa trojice polorozpadlých objektů. Což je zajímavé zpestření cesty, protože koho by nelákalo to tajemno opuštěných míst? Je tu sice včelín a u něj je upozornění na fotopast, ale to mě nijak nevadí a musím se mrknout do těch domů. Musím říct, že by to bylo docela zajímavé místo na focení, jak už to tak bývá. Jedna z budov je stáj, kde je ještě zahlédnutí kus řetězu a postroj, jinak nicmoc. Na půdě taky nic. Pak se jdu kouknout do toho většího domu. V přízemí byl docela pořádek, což mě překvapilo. Myslel jsem si, že tam bude hromada nepořádku a nejspíš brloh nějakého bezdomovce. U schodů nahoru ležely ohořelé gramofonové desky, což něco naznačovalo. Když jsem totiž po nich vyšel, nacházel jsem se v rozlehlé místnosti, kde byly pohovky, bar, posprejované zdi, ale jinak taky docela čisto. Takže evidentně tohle místo tak úplně prázdné nebývá. To by mě zajímalo jaké poklady tím pádem musí být ve fotopasti toho včelaře. Zajímavé, ale byl čas jít dál. Chvíli kapalo, ale naštěstí to brzy přešlo, nic proti dešti jsem si totiž nebral.

 

Když jsem konečně prošel dlouhým městem a dostal se na jeho konec, čekal na mě rybník, u které opět bylo krásně, ale čas mě tlačil, takže jsem se moc nezdržoval. Docela mě začínaly bolet netrénované nohy a záda. Brzy se mi navíc povedlo ztratit turistickou značku a já šel naslepo, čistě tím směrem, kam bych měl jít. Nicmoc jsem nepotkal, až na mrtvou kočku u silnice. No každopádně po nějakých 6km se mi opět povedlo najít turistickou značku a mohl jsem pokračovat po ní. Jinak je poznat, že je teď v lesích dost živo, jelikož jsem snad každou hodinu v lese narazil minimálně na 2 srnky a občas i nějakého zajíce. Vyfotit jsem je samozřejmě nestihl.

Už se zdálo, že bych mohl být co nevidět v cíli, ale mé plány zkazila řeka. Na místě, kde měla být lávka, byl pouze brod. Lávka tu byla taky, ale je v troskách. Myslel jsem si, že po těch letech už bude opravená. Čekalo mě tedy přebrodění ledové řeky, na jejíchž okrajích stále byl místy led. Myslel jsem si, že to zvládnu, takže jsem vstoupil do řeky. krátce na to jsem ale pocítil sílu proudu a kluzkost podloží, a tak jsem se rozhodl se raději vrátit a pokračovat oklikou. Tahle oklika mě nakonec zdržela asi o hodinu a přidala pár kilometrů.

 

Už jsem měl dost a těšil se až budu konečně v cíli cesty. Kolem půl 7 večer, kdy už ubývalo světlo, jsem konečně dorazil do tábořiště a byl jsem šťastný, že jsme tuhle výzvu zvládl. Za celý den jsem měl akorát 3 rohlíky, tyčinku a 0,5l vody, takže jsem se nemohl dočkat teplého čaje a ovesné kaše. Už byla tma a chladno, takže plynový vařič byl jasnou volbou. Ustlal jsem si v hamace mezi stromy a šel si konečně po těch 40km lehnout. V posledních dnech bylo docela teplo přes den i v noci. Nicméně jako naschvál se zrovna nyní muselo začít ochlazovat a přes noc mrzlo. Neměl jsem s sebou karimatku, takže mi do hamaky profukovalo, a tak jsem se kolem půlnoci přesunul k táborovému srubu, kde jsem si lehl na dřevěná prkna. Sice to nebylo nijak pohodlné a stále mi byla zima, ale aspoň na mě tolik nefoukalo.

Ráno jsem se probudil kolem 7:00 a začaly probíhat první pokusy o vylezení ze spacáku do té zimy. Asi 20 minut jsem ale koukal do blba a až pak se mi povedlo dostat ze spacáku a udělat si snídani. Celé tělo mě bolelo, takže na cestu zpátky pěšky nebylo ani pomyšlení. Našel jsem si tedy autobusový spoj z 5km vzdálené vesničky a vyrazil domů.