Celý den čekal až to přijde. Až nadejde ta chvíle a bude ji moci spatřit. Stále jen doma v osamění a utápějící se ve špatných myšlenkách. Konečně zasvitl po dlouhé době paprsek naděje. Naděje, že alespoň na jedno odpoledne nebude sám a pozná nového přítele. I když přítele nejspíše chvilkového, který jej nejspíše brzy opět opustí stejně jako spousta ostatních. To však může jít stranou. Je potřeba to brát z té pozitivnější stránky. Hlavní je, že si spolu užijí alespoň to jedno příjemné odpoledne.

Už to byla nějaká chvíle, od doby, co se vydali na cestu. Oba vysmátí a společně si užívající nádherný den. Ona nadšená ze zářícího slunce a on naopak z postupně blížících se mraků. Zrovna došli k cíli své cesty a posadili se na okraj skály. Vychutnávali si krásy okolní krajiny, jež se zvolna vlnila. Před nimi zelenající se pole, kopce a lesy, rozbíhající se do všech stran. Ve vzduchu visící vůně lučního kvítí a v jejich uších pouze příjemný zpěv spousty ptáčků. Seděli tam v klidu beze slov. Ona kochající se tím místem, o kterém si ve svém velkém městě může jinak nechat jen zdát. On kochající se její krásou a užívající si její příjemnou společnost, která už mu takovou dobu chyběla. Měla delší hnědé vlasy, které dokonale ladily s jejíma očima téže barvy, její tvář byla navíc jemně poseta drobnými pihami, díky kterýmž působila ještě přitažlivěji. Avšak byla tu ještě jedna věc, která jen umocňovala její krásu. Byl to její úsměv. Ač byla okolní krajina sebekrásnější, jí se nemohla vyrovnat, nemohl od ní odtrhnout zrak. Tedy spíše se mu nechtělo, neboť pohled na ni mu jednoduše přinášel úlevu od té neustálé samoty. Přišlo mu, jakoby si ji i příroda oblíbila, neboť sluneční paprsky jí krásně zvýrazňovaly pihy a zároveň způsobovaly, že se její vlasy, se kterými si pohrával i vítr, nádherně leskly.

Avšak dešťové mraky už se také začínaly přibližovat. Byly tam jen chvíli a ona už měla v plánu zamířit zpět. Pohledu na krajinu si užila dost. Byla mu vděčná, že ji vzal na tohle krásné místo, ale již neměla důvod tam nadále zůstávat. On sice přikývl a přidal se k ní, ale stejně toužil po tom, aby nikam nemusel jít. Nejraději by si tam na tom klidném místě lehnul do trávy a dále si užíval její společnost. Jen tak ležet a nechat své myšlenky odplout. Už zase se v jeho mysli objevily pochmurné myšlenky, o tom, jak se s ní bude muset za chvíli rozloučit a jít opět domů, zpět k osamění. Brzy však byl navrácen zpět do reality.

Šli po úzké zarostlé cestě táhnoucí se mezi poli, na jejíž obou stranách vyrůstaly třešně s červenajícími se plody. Samozřejmě jim ani jeden neodolal a oba se do nich s chutí pustili, avšak dlouho se zdržet nemohli, neboť mraky se nebezpečně blížily. Jemu to nevadilo, ona však byla celá nesvá z toho, že se její milované sluníčko schovalo. Ušli sotva pár kroků a ledové kapky už začínaly dopadávat na zelenající se listí a do jejich vlasů. Během krátkého okamžiku byl z těch pár kapek pořádný liják, ale oni si ho ani tak příliš nevšímali a kráčeli zvolna dál. Stačilo by to trošku pozměnit a z této procházky deštěm by mohl být snímek jak z romantického filmu. I když je to trošku vtipné, porovnání scén v dešti ve filmech oproti realitě. Tak jako tak, to byl krásný a příjemný déšť, po kterém on už dlouho toužil.