Prázdniny v Paříži

Od začátku

Už je to dlouho, co jsem si stále dokola říkal, že jsem ještě nikde pořádně nebyl a měl bych konečně vyrazit. Vždyť já ještě ani pořádně nevytáhl paty z Česka… Všichni ostatní kolem stále někam cestují a když se mě pak zeptají, kde jsem byl já, tak jen kroutí hlavou, celí užaslí, jak je možné, že jsem ještě nikde nebyl. Proto nastal čas to konečně změnit a vyrazit. Vždy mě lákala spíše příroda a hory, proto jsem ze začátku uvažoval pouze nad nějakým týdenním trekem. Buď v Rumunsku, nebo ve Walesu. Nicméně nemám nikoho, komu by se do něčeho takového se mnou chtělo a necítím se na to, abych to zvládl sám. Cesty do přírody tudíž prozatím odpadají, a tak musím začít s něčím obyčejnějším.

Moje skautská přítelkyně Eliška vždy chtěla do Paříže, a tak jsem si řekl, že bych s ní mohl vyrazit právě tím směrem. Vždyť Paříž je tak zvučné jméno, tam by to snad mohlo být zajímavé.

Příprava na cestu

Ale co ty ceny? Ta Paříž je pro obyčejného Čecha opravdu drahé místo k pobytu. Můj první návrh tedy byl, že bychom tam vyrazili na výlet přes jednu noc. Dojeli bychom na místo, prozkoumali město, přespali v hamace někde v parku na okraje Paříže a další den zase jeli zpět domů. Ale strávit jenom jeden den v Paříži? Není to nějak málo? Co takhle aspoň přes 2 noci? To byly otázky, které nás napadaly.

Pak však má sestra přišla s docela slušným návrhem, jak v Paříži přespat v podstatě zadarmo a ještě se tím obohatit. Navrhla mi Couchsurfing, což je něco mezi ubytovací službou a sociální sítí. Každý, kdo je na této síti má možnost nabízet ubytování všem ostatním členům komunity a zároveň může žádat o ubytování u někoho jiného, když vyrazí na cestu. Zkrátka je to služba lidí-lidem a vždy je to na hostovi, jestli dané osobě dovolí zůstat na pár dní u něj doma.

Pro cestovatele je Couchsurfing rozhodně skvělým prostředkem nejen k hledání dočasného ubytování, ale také k seznamování s místními a jejich zvyky!

Jasně, tak proč to nezkusit? Za zkoušku přeci nic nedám. Nicméně jsem to nechtěl extra hrotit, a tak jsem si na CS vyhlídl pouze jednu slečnu, která mi svým profilem padla do oka. Takže to bylo „Do or die“. Ukázalo se však, že jsem rozhodně vybral toho správného hosta, neboť jsme si velice rychle padli do noty a společné psaní si užívali. Pobyt u našeho hosta, Deimante, byl tedy schválen a já mohl nakoupit lístky na cestu. Jako prostředek jsem zvolil autobus od RegioJetu. Na radu od Dei jsme se však rozhodli, že v Paříži strávíme 5 dní a ne pouze 2-3. Na oplátku si žádala pouze, abychom jí dovezli českou Kofolu, protože ji chce dát ochutnat svému příteli. Eliška se toho okamžitě chytila a rozhodla se, že krom Kofoly navíc vezme tašku plnou českých sladkostí. Vždyť přece není šance, aby žena neměla ráda sladké!

Paříži, tak jsme konečně tady…

S Dei jsme byli domluvení, že jakmile dorazíme do Paříže, tak vyrazíme k ní domů. Od autobusu to bylo tak 2-3km, takže kousek. Ale i ten kousek nám stačil k tomu, abychom znejistěli v našich představách o Paříži, protože 90% obyvatel zdejší čtvrti byli černoši a nedá se říct, že by v ulicích měli extra pořádek. Když jsme dorazili k ubytovně,  Dei a její přítel Yann nás přivítali a přesunuli jsme se do jejího bytu, kde jsme si krátce popovídali. Pak jsme se přesunuli o 3 ulice vedle, kde bydlí její přítel a u něj jsme strávili 3-4 hodiny hraním deskových her, jak těch, co jsme znali, tak i nových.

Montmartre

Sezení však už bylo dost, tak nás naši hosté vzali do ulic Montmartre (čtvrť, ve které jsme bydleli). Nejprve jsme vyrazili omrknout baziliku, která se nachází na kopci. Je odtud docela hezký výhled na město, ale ty davy turistů, kteří seděli na schodech, už tak pěkně nevypadaly. Nicméně, když člověk baziliku obejde, tak na její druhé straně najde menší parčík, kde není moc lidí a je tam krásně + je odtud mnohem zajímavější pohled na samotnou baziliku. Hned jsme toho místa využili a Dei jsem nafotil pár slíbených fotek s jejím přítelem. Světlo i prostředí nám přálo, takže fotky vyšly moc pěkně 🙂 Narazil jsem tu však na něco, co mě opravdu velice překvapilo. Byla tam skupinka lidí, kteří hráli petanque. Nečekal jsem, že by se ve Francii ještě dnes mohlo něco takového hrát. Cestou dál jsme narazili ještě na další skupinku, takže to asi nebude úplná náhoda.

Deimante a Yann

Přední pohled na baziliku

Bazilika z parčíku

Následně jsme prokličkovali spoustou ulicí, až jsme narazili na ulici, která je známá především spoustou sexshopů a podobných zařízení pro obšťastňování. No byla to zajímavá ulice, ale asi je podobné rozdělení ulic běžné, protože jsme v Montmartre také narazili na ulici, kde v každém čtvrtém obchodě prodávali obleky a šaty.

Ulice plná sexshopů

Dei už chtěla vyrazit domů a připravit společnou večeři, takže s Yannem skočila na metro a jeli chystat, zatímco já a Eliška jsme si řekli, že ten kousek dojdeme pěšky a ještě se porozhlédneme kolem. Cestou přibývalo stále více černých a jedni nám i nabízeli, jestli si nechceme koupit marihuanu. Zanedlouho jsme dorazili k domu, kde bydlí Yann a dle domluvy jsem měl Dei prozvonit na mobil, avšak došlo k nějakému problému, a tak jsme se nespojili… po 5 minutách čekání jsme se tedy otočili a šli jsme domů (na ubytovnu Dei, od které jsme dostali klíče). U ubytovny nás však čekala další překážka. Vyzkoušeli jsme oba klíče, ale stejně se nám nepodařilo otevřít dveře, a tak jsme se na chvilku zasekli. O moment později naštěstí přišel nějaký chlapík, co na té ubytovně taky bydlí a ukázal nám, že na okraji dveří je místo, kam se přiloží čip, co je na klíčích, a dveře se odemčou. To pro nás byla opravdu velká novinka a později jsme zjistili, že to tak je i u ostatních místních domů.

Už byl večer, tak nezbývalo než si jít lehnout do nádherného brlohu, který nám Deimante připravila. No a že se nám spalo krásně ^_^

Pařížské hnízdečko lásky

Prvním dnem to nekončí

Následujícího dne jsme pak všichni společně vyrazili omrknout první cíl naší cesty a tím byl Pantheon, pod nímž jsou pohřbeny nejrůznější důležité osobnosti (Victor Hugo, Marie Curie…). Příliš dlouho jsme tam však spolu nezůstali, protože jsme se rozdělili a každý vyrazil jiným směrem. Já s Eliškou pak rovnou zamířil do přilehlého parku, který jsme jen v rychlosti prošli a zamířili na ostrůvek, kde se nachází Notredamská katedrála. U ní byly davy turistů, jako kolem všech památek, a jako všude, tak i tady se musel přiživovat nějaký prodejce. Už z dálky byl vidět chumel holubů a mezi nimi chodil chlapík, co turistům prodával zrní. Ti je pak krmili z rukou, nebo si sypali zrní na hlavu, aby si jim na ni nějaký holub sedl a oni měli nějakou zajímavou fotku z dovolené.

Uvnitř Pantheonu

Katedrála

Bezpečností situace v Paříži vypadá tak, že kolem všech lidnatějších míst chodí vojenské hlídky a kdykoli jdete do nějaké památky/muzea, tak si musíte nechat prohlídnout batoh (s krosnou dovnitř mnohdy ani nepouští).

Každý přeci zná ten most, na který všechny zamilované dvojice zacvakávají zámek a hážou klíček do řeky. No ano, také jsme na tom mostě byli, ale zámek jsme si nezamčeli. Pokud tam náhodou zabloudíte a zapomenete si zámek, nemějte obavy, protože jako kdekoli jinde, i tady najdete černocha, který vám prodá přesně to, co potřebujete 😀 Krom jiného tu také někdo hrál na saxofon a kolem něj tančily 2 turistky. Takové hráče ale najdete všude.

Zámky na mostě

Hráč na saxofon a tanečnice

U nás žebráci v klidu sedí a čekají, kdo jim přispěje. V Paříži se na ulicích žebrá mnohem aktivněji. Buď jde jen o prošení o peníze, nebo třeba chlapík nastoupí do metra, zahraje na harmoniku a pak si vybere svou odměnu od cestujících.

Jak to vlastně bude vlastně vypadá v ulicích v centru města? Je tam aspoň pořádek? No oproti Montmartre je tu menší koncentrace černých a mnohem větší pořádek. Ale je tu samozřejmě rušněji, protože je tu mnohem více turistů a levnějšího zboží se samozřejmě taktéž nedočkáte. Nicméně toulání se místními ulicemi je rozhodně příjemný zážitek a každému to doporučuji. Jakmile už vás začnou bolet nohy, není nic snazšího, než si vybrat jednu z restaurací po cestě a posadit se. Restaurace je tu v podstatě každý třetí dům a žádná z nich není příliš prostorná a proto před každou uvidíte na ulici nachystané stoly se židlemi, ke kterým se můžete posadit. Ve výsledku je posezení takhle na ulici velice příjemné. Jen si užíváte jídlo a v klidu sledujete dění kolem.

Ceny obědového menu jsou v závislosti na lokaci v rozmezí 12-20 euro a 0,5l piva za 5-10 euro. První pivo, co jsem tu měl bylo značky Leffe a doufám, že se k němu ještě někdy dostanu, protože bylo moc dobré. Chutí trošku připomínalo víno a místo klasické hořkosti bylo mírně nasládlé. Později jsme zjistil, že pochází z Belgie.Docela příjemným překvapením bylo také, že k objednávce vám automaticky donesou flašku vychlazené vody a případně doplní. Zkrátka něco jiného než v Česku.

Pařížská ulička

Oběd

A co takhle zase něco známějšího? Co takhle muzeum Louvre, co zná každý, ne? Prostě ta velká skleněná pyramida, kde mají obraz Mona Lisa, lepší? Člověk si řekne, pche, muzeum, tak to mám za chvilku prolezené, vždyť stejně nic nebudu číst. Nicméně tohle muzeum je opravdu rozsáhlé. Má několik pater a najdete tu historické kousky z celého světa a rozhodně najdete něco, co vás ohromí, nebo se vám zalíbí. Já tu s Eliškou strávil 4 hodiny a to ještě nevím, jestli jsme skutečně navštívili vše.

Eliška před Louvrem

Obraz naproti Moně Lise

Zmenšený model Louvru a jeho parku

V každé památce najdete i její zmenšený model. A co je také dost zajímavé na zdejších památkách a muzeích? Mladí z EU mají do 26 let na většinu míst FREE vstup.

Co bychom tak ještě mohli navštívit? No to je přeci jasné. Že Eiffelovku? Na tu taky dojde. Nejprve jsme vyrazili navštívit Vítězný oblouk a musím podotknout, že ten se mi v Paříži ze všech památek líbil nejvíce. Je mnohem větší, než jsem čekal a je z něj moc pěkný výhled na město. Nejlepší je, že Oblouk je takovým jakoby středem a přímo k němu se sbíhají dlouhé silnice, zdobené zelenajícími se stromy. Měli jsme docela štěstí, protože jsme pod Obloukem zahlédli i nějaké skauty a když jsme pak z něj slezli, tak se tam zrovna konal nějaký ceremoniál.

V celé Paříži je nádherně vyváženo městské prostředí s množství zeleně. Na každé ulici najdete nějaké stromy. Je zajímavé, že 90%zdejších stromů tvoří platany.

Výhled z Vítězného oblouku. Do všech stran podobný.

Někteří zdejší obyvatelé mají vlastní zeleň i na střeše.

Ceremoniál

A ano, už je to konečně tady. Dlouho očekávaná Eiffelova věž. Ten kus železa, co se nejprve všem hnusil a nakonec je to snad nejznámější objekt ve Francii. Každý čeká, jak je Eiffelovka super, ale není to tak úplně pravda. Tedy z dálky je docela pěkná, ale když už jste na ní, tak to není nic extra. Už jsme byli docela unavení, a tak Eliška naznala, že to vezmeme výtahem. Ale představa hodinového čekání ve frontě nás brzy odradila a raději jsme to do druhého patra vzali po schodech. Těch něco přes 600 schodů ale nebylo zas tak strašné, jak jsme čekali, takže pohodička.

Všudypřítomní prodejci suvenýrů, selfie sticků, vody a deštníků

Eiffelova věž v celé své kráse

A v noci krásně svítí

Tak to nejznámější bychom měli za sebou, tak to chtělo mrknout do dalšího zajímavého muzea a tím bylo armádní muzeum. Jestli máte rádi vše co se války týče, tak se vám bude muzeum náramně líbit, stejně jako se líbilo mě a Elišce. Taktéž to bylo první místo, kde jsme narazili na Čechy. Sotva jsme prošli kontrolou batohů, tak už slyším „Ty vole, to je pěkně těžkej kanón“. Mimochodem muzeum je spojeno s katedrálou a ve zdejších prostorách můžete mrknout na hrobku Napoleona.

Pohled na armádní muzeum

Vystavený tank na nádvoří

Rozhodně ale stojí za to, jen tak bloudit uličkami Paříže a zbytečně nespěchat metrem, pokud máte čas. Protože zdejší ulice jsou opravdu krásné a pobyt v nich si užijete. Pokud už jste unavení, tak se zkrátka posaďte někde na ulici před kavárnou, dejte si kávu a užijte si tu pohodičku. Docela podivné mi přišlo, že na zemi už bylo dost napadaného listí a místy jsem ve vzduchu cítil podzim, a to jsme Paříž navštívili začátkem srpna.

Je rozdíl, jestli si kávu objednáte přímo na baru a počkáte si na ni, nebo jestli budete obslouženi u stolu. Obsloužení u stolu je o 1 euro dražší.

Posezení u kávy a sepisování zážitků na papír

Podzim v ulicích Paříže

Všude najdete stánky s nejrůznějšími suvenýry

Pokochejte se krásou místních mostů

Eiffelovka z druhé strany (zrovna se blížila bouřka a pěkně jsme zmokli)

Pokud náhodou budete ještě mít čas a „obyčejné“ město vám už nebude stačit, tak doporučuji skočit na metro a dojet na okraj města do čtvrti La Défense. My se toto místo rozhodli navštívit na náš poslední den v Paříži. Nejdříve mě ani nenapadlo toto místo navštívit, ale doporučila nám ho Deimante, a tak jsme tam museli kouknout. Je to v podstatě obchodní/pracovní čtvrť, ve které sídlí ty největší francouzské firmy a podle toho to taky vypadá. Celá čtvrť je plná obrovských mrakodrapů, okrasných prvků a udržovanou zelení. Pro obyčejné Čechy, jako jsme my, to bylo něčím neuvěřitelným. Když se tudy procházíte, tak si začnete připadat jako v úplně jiném světě!

A jakmile zatoužíte opustit ruch města a užít si trošku více zeleně, tak není nic jednoduššího, než si vybrat nějaký z parků a do něj vyrazit. My jeden z nich navštívili hned po projití skrze La Défense. Stačilo přejít most a nějaký kilometr a byly jsme ve velkém parku. Čas už nás tlačil, takže jsme stihli projít pouze jeho malou část, ale i tak tam bylo nádherně! Cestou jsme se dostali i k tomu, abychom konečně ochutnali makrónky (už jsem se bál, že opustíme Paříž bez toho, abychom tuto cukrovinku ochutnali). Opravdu jsou asi ideální ke kávě, protože jsou docela sladké.

Odpočinková zóna v La Défense

Mrakodrapy a udržovaná zeleň

Vojenská hlídka dává pozor na bezpečnost

Čtvrť v celé své kráse

Makrónky

Zavítali jsme až na okraj Paříže

Sbohem Paříži

Po návratu do centra Paříže už nás čekalo pouze dlouhé čekání na příjezd našeho autobusu, který nás měl vzít domů. Naštěstí jsme na čekání nebyli sami a přidalo se k nám hejno vrabčáků, co chtělo nakrmit, a tak nám zpříjemnili naše poslední chvíle v tomto městě.

Celkově se nám nakonec v Paříži opravdu líbilo. Zásluhu na tom mělo i pěkné počasí, které se zhoršilo až na náš poslední den. Sotva jsme nasedli do autobusu, začalo pršet…

Krmení místních vrabců

Ještě pár postřehů na závěr, které jsem v příspěvku nezmínil:

• Každý 5. člověk tu měl bílé boty Adidas se zeleným štítkem na patě
• Místní lidi poznáte podle batohu značky Quechua (Decathlon)
• V metru se nás černoška zeptala odkud jsme. Název Česko jí však vůbec nic neříkalo a nevěděla, kde je hledat
• Cestou po Montmartre kolem nás jel autobus, který vydával divný zvuk. Za chvíli zastavil, řidič vyskočil a vytáhl zpod autobusu kartonovou krabici (ach ten nepořádek v místní čtvrti)
• Všude uvidíte milion semaforů (často na zbytečných místech), ale většina chodců je stejně ignoruje a chodí i na červenou
• Ve městě jsme nepotkali příliš starých lidí, ani dětí
• Když jsme poprvé přišli do obchodu vedle našeho domu, zrovna tam byl cítit boban a 2 zaměstnanci to tam vystříkávali voňavkama
• V obchodě je více druhů potravin. Např. víno s příchutí manga, nebo různé marmelády (kiwi, meloun, pomeranč, ananas…)
• V jednom z obchodů z Montmartre prodávali úplně černé banány. To by mě zajímalo, jestli to vůbec skutečně někdo z místních kupuje
• Dnes je běžné, že dívky chodí docela obnažené. Zdejší dívky však tolik odhalené nejsou. Podle toho často rozeznáte turistky od místních
• Pokud už nutně potřebujete na záchod, není to ve zdejších ulicích takový problém. Po celém městě jsou v ulicích připraveny záchody zdarma, za jejichž použití nic neplatíte
• V každém kostele jsou nachystané stojany a svíčky. Za 2 eura si můžete zapálit malou svíčku a za 5/10 euro nějakou větší.
• Stejně jako kdekoli jinde, i tady potkáte u památek davy asiatů s nachystanými foťáky
• Zbytek fotek najdete na adrese https://www.zonerama.com/Thromulus/Album/3538582?secret=53DI22Lk34U1u9p0aP4efvI5T