Démoní král vyrazí do vzdálené taverny, aby si odpočal od všeho zla a utrpení, ve kterém žije. Zde se setká s mladou dobrodružnou dívkou, jež se vydala na nelehkou cestu, jejíž cílem je smrt krále démonů. Démoní král se, čistě pro zábavu, rozhodne ji doprovázet. Ochraňuje ji a pomáhá jí. Postupně však roste jeho náklonost k ní. Nakonec dorazí až k branám jeho hradu a to je okamžik pravdy.

.

.

.

Král démonů a jeho společnice konečně stojí na konci dlouhé a nebezpečné cesty. Je to až k neuvěření, že se dostali až tak daleko, říká si Mira. Ale i přesto ví, že ještě stále před ní stojí ten nejobtížnější z úkolů, zabít samotného krále všech démonů a vykonat pomstu, po které tak touží. Je to už dávno, co stála na tomto místě. To ještě byla malé dítě. Na některé okamžiky však nikdy nezapomenete.

Tehdy si užívala nádherného letního dne a pobíhala po zelenajících se loukách s ostatními dětmi z města. Ne že by se dětem nelíbilo v honosném městě, v němž žily, ale louky a hory, ležící za mohutnými hradbami, byli vždy velkým lákadlem. Nikdo jim v opouštění města nebránil, byla to doba klidu a prosperity, ve které nehrozilo žádné nebezpečí. Byl to bezstarostný dětský život, nic ji netrápilo a o tom, co mělo přijít, neměla nejmenší ponětí. Když nastala doba oběda, utíkala domů, aby se maminka nezlobila, že jde pozdě. Miru na stole čekala na stole hrachová polévka, na kterou však neměla vůbec chuť, a tak stále reptala. Rozkaz však zněl jasně, dokud ji nedojí, nedostane nic dalšího. To se jí nelíbilo, proto se rozhodla trucovat a polévku pouze hypnotizovala svými drobnými očky. Říkala si, že když se na ni bude tak upřeně dívat, třeba se ukáže, že má čarodějné schopnosti a nějak ji odčaruje. Po nějaké chvíli se skutečně něco začalo dít. Hladina se začala jemně vlnit a Miře zajiskřila očka, že se jí konečně něco povedlo a volala na mámu, aby se přišla podívat. Místo toho však rozrazil dveře její tatínek, jenž byl celý oblečený ve své zbroji a řekl jí, ať se nikam nehne, že teď nesmí ven. Hned na to vyběhl ven. Mira vždy byla zkoumavé dítě, a tak hned začal zjišťovat, co se děje. Stačilo vykouknout z okna a zaplavila ji vlna strachu. Doufala, že se jí to jen zdá a začala naříkat. Nebe bylo rudé a pršely z něj žhnoucí meteority, jenž dopadaly po celém městě a působily požáry. Země pukala a z ní vylézaly děsivá stvoření, o kterých nikdy předtím neslyšela. Viděla jak rytíři bojují se zástupy těchto stvůr, ale zdálo se, že je nic nezastaví. Vzápětí za ní do pokoje vtrhla její máma, odtrhla ji od okna, dala jí batoh a nasměrovala ji do chodby pod domem, aby utíkala rychle pryč. Slibovala, že ji hned dožene, ale bylo to naposledy, co svoji mámu viděla.

Teď když vidí své město po těch letech, vůbec jej nepoznává. Vypadá to jako jakási zbořenina, ale zároveň cítí, že je naplněna životem, nebo spíše smrtí. Hory jsou tu stále, ale jejich vrcholky se na ni nebezpečně šklebí a je ráda, že už nimi prošla. Místo zelenajících se luk je tu jen pustina, plná kostí a plamenů. Obrana hradu už také není, co bývala. Město již není chráněno jen hradbami, ale všude kolem města navíc syčí žhavá láva a jediný vchod do města je přes drolící se most. Tak tohle je teď hlavní bašta démonů, město Rag´zyr.

Král démonů si uvědomuje, že tohle je asi konec jejich společné cesty a promluví: „Víš Miro, ještě než tam půjdeme a splníme tvůj úkol. Je tu něco, co ti musím říct.“
„To mi můžeš říct později, ještě máme práci.“
„Obávám se, že tohle nepočká. Musím se ti k něčemu přiznat.“
„Nemá-li to odkladu, povídej tedy, “ pobízí ho Mira.

Nejistý si svým rozhodnutím nakonec vyřkne pravdu: „Pravda je taková, že to já jsem král démonů.“

Mira však neprojeví ani trochu překvapení: „Víš, já to věděla už dlouhou dobu. Byla jsem zvědavá, jestli se odvážíš přiznat, nebo jestli se za sebe tak moc stydíš. A navíc, kdo by si pomyslel, že se nakonec zamiluješ do obyčejné smrtelnice, navíc do svého nepřítele.“

„Ty…ty jsi to všechno věděla? Ochraňoval jsem tě. Pečoval jsem o tebe. Dovedl jsem tě až sem. A ty i přesto stále trváš na tom, že mě zabiješ?“  podivuje se překvapený král démonů a mění svou podobu na svůj skutečný vzhled.

„Ano, i přesto tě teď zabiju. Nevím, co jsi se mnou zamýšlel, ale odpovídat mi nemusíš, protože tvým lžím stejně nebudu věřit,“ prohodí Mira a od opasku vytáhne dvě dlouhé zelené dýky, jež kdysi dostala darem od elfů.

„Pokud si to tak přeješ, budiž,“ kývne smutně hlavou král démonů a ukápne mu slza.

Mira se rozběhne a vyskočí. Čepele jejích dvou dýk se nebezpečně blýskají a pomalu se blíží k démonovi. Ten však nemá v plánu vzdát se bez boje. Ze sevřené pěsti mu vytryskne ohnivý meč, bez potíží útok odrazí a z druhé ruky na ni vystřelí ohnivou kouli. Mira se jí bez obtíží vyhne a ihned se vrhá zpět do boje se svým nepřítelem. Z počátku král démonů nemá problém odrážet její útoky, protože Miru zná, ale jak se jejich souboj táhne, jako by byla stále obratnější. Být to někdo jiný, asi by využil svoji magickou sílu a zápas tak rychle ukončil. Ale řekl si, že tentokrát ne. Tohle je dívka, která ho tak dokázala okouzlit a on jí nechce ublížit, natož pak zabít. To ji snad ochraňoval jen proto, aby ji nakonec zabil, nebo ona jeho? Myšlenky má na pochodu, ale Mira dál běsní a usiluje o jeho život. V dalším okamžiku dochází k situaci, kdy čepele obou protivníků směřují k smrtícímu úderu a ani jednomu se jej nemůže podařit odrazit. „Zemřu, ale můj úkol bude konečně splněn,“ probleskne Miře hlavou. Čepele už projíždějí masem a krev se začíná řinout ze zranění. Ona však nic necítí. Jak to? Pohlédne dolů a náhle chápe, co se stalo. Králi démonů došla síla a jeho ohnivý meč se rozplynul. Tedy alespoň to si myslela, ve skutečnosti však demoné král neunesl pomyšlení na Miřinu smrt a raději nechal čepel rozplynout. Raději jeho život, než ten její.

A smrt…smrt, že je konec? Někdy to může být teprve začátek…