Zvuky města se linou ze všech stran a z jejich sevření není snadného úniku. Mnozí si jednoduše nasadí sluchátka do uší a nechají se zaplavit hudbou, či řečí jiných. Říkají si pak, že se přenesli jinam a unikli. Je to však pravdou? Ani po návratu domů tyto zvuky neutichají a stále pokračují. Protože i přes to, že tam nejsou jedny, najdou se tam druhé, které se začnou drát na povrch z té směsice, co máme v hlavě. Strasti, emoce, povinnosti, úvahy…

Po dlouhé době konečně přišla ta chvíle. Chvíle úniku. Volant jí pod rukama jemně šustí, když projíždí zatáčkou. Po rozlehlé krajině se točí desítky větrných elektráren a zástavba se pomalu začíná střídat se zelenými pásy vlnících se kopců. Hluk v hlavě však zatím stále neutichá a jedna myšlenka zápasí s druhou, aby se dostala na dočasné výsluní.

Dveře auta se rozevřou a ona vystupuje ven. Konečně je na místě, kde hluk malinko snížil svou hlasitost. Nachází se na okraji lesa, ale ten ji už teď láká s otevřenou náručí. Vítr si pohrává s listím na stromech a sem tam pod jeho silou některý povolí a začne se snášet na zem.

Velice brzy si uvědomí, že jestli si má toto místo vychutnat, měla by se mu přiblížit ještě více. Zuje si tedy boty a rázem se její nohy ocitnou v chladivé trávě, jež je pokryta kapkami deště z předchozí noci. Spojení jako by rázem bylo mnohem silnější. Každý krok mokrou trávou, jako by smyl zas o něco více z její duše i myšlenek. Stačí pak jeden krátký pohled do bledě modrých pomněnek u cesty a úplně se v nich ztrácí.

Den ubíhá a cesta pod jejíma bosýma nohama se neustále mění. Mokrá tráva, kamenitá cesta, bláto, jehličí. Všechno to cítí. Jak na fyzické, tak i duševní stránce. Je to jemným pohlazením po duši a postupným splynutím s přírodou.

Projde porostem drobných smrčků, jenž ji šimrají po stehnech a ocitá se na mechovém paloučku. Slunce prosvítí její zlatavé vlasy a ona se rázem rozzáří ještě více. Ať už svou krásou, tak svou energií, která teď vše prostupuje. Její slupka, kterou na sobě měla při příjezdu, jako by se cestou úplně rozplynula a její pravé já konečně mohlo vysvitnout na povrch. Ocitá se ve stavu, kdy je konečně připravena přijmout jak sebe samu, tak i druhé.

Šum města. Šum života. Šum myšlenek. Šum hlasů a názorů druhých. Šum minulosti i budoucnosti. Všechno a vlastně nic. Samota nahradila osamělost a zmatek vystřídalo ticho přinášející klid. Pravda a Láska ve své ryzí podobě. Chvíle, kterou by si měl alespoň jednou za čas prožít každý.

Udělej ten krok, nech vítr odvát tvé myšlenky a přírodu naplnit tvou duši Láskou.