Hodina za hodinou míjejí a já tu stále musím sedět a předstírat, že kdo ví jak těžce dřu. Netvrdím, že svou práci nemám rád, ale zkrátka ne každý den je tak úplně naplňující. Jak se dny střídají, mění se i mé pracovní vytížení a mnozí tomu prostě nedokáží porozumět. Nicméně zrovna dnes skutečně nemám do čeho píchnout, a tak nejspíš vyrazím domů dřív. Vždyť je venku tak nádherné jarní počasí. Tedy až na ty kvanta otravného pylu z kvetoucích stromů. Tak jo, doprogramuji ještě jednu rozpracovanou funkci a mizím pryč.
Při otvírání dveří u svého milovaného Subaru zjišťuji, že nebyl zrovna nejlepší nápad nechat jej stát takhle na slunci. Je v něm horko jako ve výhni. Řekl bych, že zrovna teď se sezení v mém autě rovná sezení v otevřeném ohni. Co už, klimatizace si s tím nějak poradí a když je dnes tak krásně, tak bych rovnou mohl vyrazit někam na projížďku. Však není kam spěchat, doma na mě tu hodinku počkají. Myslím, že dnešek je parádní den a nic mi jej jen tak nezkazí!
Řežu jednu zatáčku za druhou a užívám si ten pocit adrenalinu z rychlosti. Horší pak je, když se přede mnou někdo plazí hlemýždím tempem. To pak musím nervózně poklepávat volant a nemohu se dočkat až toho šneka budu moci předjet. Zrovna se řítím z kopce, když mi z telefonu začne hrát písnička, kterou nemám příliš v lásce, a tak sahám po telefonu a přepínám na další. Highway to Hell, to už by snad šlo. Právě ve chvíli, kdy mé oči přelétnou zpět k silnici, míjím značku, která mě informuje, že už nejsem na hlavní silnici, nýbrž na vedlejší a tudíž bych měl dát přednost autům před sebou. Nicméně to už danou křižovatkou letím, protože v té rychlosti, kterou jsem nabral z kopce, už nestíhám reagovat. Vidím, jak se na mě ze strany řítí obrovský náklaďák a já v ten moment nemám nejmenší ponětí co si počít, a tak ještě dupnu na plyn, aby auto poskočilo vpřed a já se snad vyhnul střetu. Bylo to těsné, ale povedlo se. Řidič náklaďáku si teď musí říkat co to před ním jede za debila, hlavní však je, že jsme všichni v pořádku a večer se ke svým rodinám vrátíme celí. Nejspíš na tento zážitek jen tak nezapomenu a až o tom doma povím své manželce, tak mi opět začne otloukat o hlavu, jak mě ta rychlost určitě zabije a ona zůstane s dětmi sama. Možná má pravdu, ale dnes to nebude, protože štěstí stojí při mě a navíc je dnes tak krásně. To se snad ani nemůže stát nic špatného, nebo ano? Zbytek cesty domů už jsem tolik nespěchal a stále se mi do mysli dral ten okamžik, ve kterém jsem to pokazil a mohl být průšvih. Příště si musím dát větší pozor. Přeci mojí ženě neudělám tu „radost“ že by měla pravdu. Už se nemohu dočkat až dojedu domů, rozděláme si víno a uvelebíme se v houpací síti. To bude pohodička. Navíc když je náš dům tak na samotě u lesa, kde je vždy klid.
Tak už jsem tady. Projíždím po lesní cestě skrze náš lesík, jenž je tvořen převážně mladými borovicemi a břízami. Jen přejet mýtinku, na jejím konci zabočit a jsem tam. A hele, vidím k nebi stoupat bílý kouř. To nejspíš dělají něco na grilu, takže mohu počítat i s dobrou večeří. Tomu aspoň říkám šťastné zakončení dne. Už se těším!
Jakmile jsem projel zatáčkou, zjistil jsem, že jsem nemohl být víc na omylu. V životě by mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco takového stát. Vyskočil jsem z auta a nevěřil svým očím. V tu chvíli jsem si přál, aby to byl jen sen a já se z něj probudil, ale byla to drtivá realita. Celý můj dům shořel úplně na popel a teď tu ležely jen doutnající zbytky. To byl první šok. Druhý přišel, když jsem si uvědomil, že nikde nevidím svou rodinu. Kde jsou? Prosím, ať jsou v pořádku. Prosím. Zkouším volat své ženě, ale nebere to. Zkouším křičet jejich jména, ale nikdo se mi neozývá. To ale ještě nic nemusí znamenat. Úplně celý se třesu a jedna myšlenka střídá druhou. Nedaří se mi na nic soustředit. Prolézám trosky domu a stále doufám, že jsou naživu a v pořádku. Do prdele, co se tady stalo? Kdybych tak ráno s nimi zůstal a nikam nejezdil. Co to má znamenat? Vůbec tomu nerozumím. Když o malou chvíli později zvedám jeden z ohořelých trámů v „kuchyni“, mám pocit, že se mé srdce právě zastavilo a celý můj život jako by se v tom okamžiku zhroutil. Ano, našel jsem je. Byli tam. Tři těla, bez života, schoulená v objetí a já už jim nemohl nijak pomoci…