Přichází podzim. Hřejivé sluneční paprsky již slábnou a krajinu nyní pozvolna naplňuje klidný podzimní větřík, jenž roznáší vůni napadaného listí. Barva listí na stromech se mění a hraje všemi barvami. Listy žluté jako pampelišky na rozkvetlé louce, listy rudé jako okvětní lístky růže, listy oranžové jako záře zapadajícího slunce.

Les je hustý, avšak je tam jedno místečko, palouk. Palouk, který je známý, tím co na něm roste. Strom oplývající životem. Uprostřed palouku se tyčí do výše mohutný ořešák a jeho koruna se rozmachuje do všech stran. Listí je husté a zelené, ale i přesto je vidět ořechy skrývající se ve svých slupkách. Občas poryv větru shodí ze stromu právě některý z těchto nádherných plodů. Nejsou to ledajaké ořechy, toto jsou plody ořešáku černého. Některé to zvládnou a vyraší z nich mladé stromečky, jiné zahynou. Tento strom je vzácný a lidé na něm chtěli zbohatnout a rozšířit jej za velké moře. A tak jednoho dne přišla skupina lidí, sesbírala ze stromu a jeho okolí všechny plody, vytrhla je z jejich slupek a naskládala je do dřevěných beden. Ach jaká to byla rána pro tento mohutný a starý strom, taková zlodějina, ukrást mu takové spousty jeho potomků a odvléci je kamsi do neznáma, strom však mohl pouze přihlížet a nemohl s tím nic dělat. A tak smutně stál, naslouchal šumění okolních lesů a snažil se zapomenout na svůj smutek.

Uzavřené bedny putovali dlouhé měsíce po nekončícím moři, až se jednoho dne opět octli na pevnině, daleko od domova. Prvních pár dní strávili znovu v temnotě, z nákladního prostoru lodí, byly bedny přestěhovány do zaprášených skladů. Bedna putovala ze skladiště přímo na rozlehlé tržiště skvostného města. Poprvé po dlouhých měsících byly drahocenné ořechy konečně odkryty a spatřily paprsky hřejícího letního slunce. Ořechy rychle mizely až zbyl jediný, oproti ostatním vypadl žalostně, a tak se obchodník rozhodl, že je zbytečné se ho snažit prodat. Daroval jej vesničanovi, který si k němu přišel nakoupit zásoby obilí. Vesničan mu byl za tento dar vděčný. Když dorazil domů, kousek od jeho domu tento ořech zasadil a čekal než začne klíčit. Ořech se konečně rozevřel a začal růst a vesničan se o něj staral jak nejlépe uměl. Se stromy to uměl a tenhle pro něj byl nyní tím nejoblíbenějším, který měl, a tak o něj pečoval a vkládal do toho své srdce. Strom byl pro něj jako syn, kterého nikdy neměl. Rok za rokem stromek rostl výše, posilován srdcem vesničana. Jednoho dne však onen vesničan zemřel stářím. Lidé věděli jak moc svůj strom miloval, a tak jej pochovali u kořenů onoho stromu, aby s ním mohl být i po své smrti.

Roky pomalu plynuly, léto a zima se střídaly. Strom rostl a stával se rok od roka mohutnějším a nádhernějším. Stále pociťoval, jak v jeho žilkách koluje láska, kterou do něj vložil vesničan, když byl ještě mladým, útlým stromečkem. A chtěl jí také trošku předat a pomoci někomu, kdo ji potřebuje. V parné letní dny se pod jeho korunu chodíval skrývat mladý písař. Strom byl rád, když mu písař dělal společnost, jelikož při psaní mnohdy přemýšlel nahlas, a tak mohl ořešák poslouchat příběhy, jenž písař postupně zapisoval do svých svitků. Jednoho zachmuřeného podzimního dne, písař opět přišel ke kořenům zdatného stromu a nevěděl si rady, chtěl potěšit svoji milou nějakým neobvyklým dárkem, jenž by byl od srdce a nasycen láskou. Chtěl jí darovat více než pouhý text. Ořešáku se konečně naskytla šance někomu pomoci. Neváhal a upustil jeden z jeho mladých oříšků písaři přímo na hlavu, byl to jeho úplně první mladý ořech, který zplodil. Písař prvně zaklel, ale pak se podíval co to na něj vlastně dopadlo. Vzal zelený plod do ruky, svlékl slupku a uvnitř se objevil vroubkatý ořech hnědavé barvy. Dostal nápad. Uklonil se, poděkoval stromu a odchvátal do své chaty. Cítil jak z tohoto plodu sálá jakási energie, kterou nedokázal popsat. Rozhodl se, že z onoho ořechu udělá šperk pro svou milou, a tak se s nadšením a otevřeným srdcem pustil do díla. Dal si na práci záležet. S hotovým šperkem byl spokojen, nebyl sice ze zlata a pokryt drahými kameny, avšak doufal, že jeho milé se bude líbit a pochopí, že jí právě svěřuje část svého srdce (a srdce stromu). Nadešel čas předat ono štěstí táhnoucí se napříč věky a rozjasnit život někoho dalšího.