Prolog k sérii nalezneš zde – http://blog.thromulusfoto.cz/v-risi-caju-prolog-1/

Kde? Kde jsou ty rána? Rána, kdy jsem mohla líně vysoukat ze svojí měkoučké postele a poté zamířila do kuchyně, kde jsem si připravila svůj oblíbený černý čaj. Právě jeho chuť bylo to, co mě dokázalo každé ráno probrat. Byl to takový můj každodenní rituál a jeho chuť jsem naprosto milovala.

Vše to začalo drobnými nepokoji ve velkých městech, avšak začaly velice rychle narůstat a šířit se do dalších měst. Já naštěstí vždy žila na venkově, takže nás to tolik neohrožovalo, ale ani tak jsme se nevyhnuli zkáze, která na sebe nenechala čekat. Brzy nepokoje přerostly ve velký konflikt a přišly na řadu i chemické zbraně, a právě to byl největší průšvih. Byly nejen chemické, ale navíc mnohé z nich i značně radioaktivní.

Ovzduší bylo náhle téměř nedýchatelné a každý se raději zabarikádoval doma a nevylézal ven, pokud to nebylo opravdu moc nutné. Ti, kteří se odvážili vylézt ven obvykle neměli, jak se chránit před nehostinným prostředím. Lidé začali trpět nejrůznějšími vyrážkami, ale to platilo v tom lepším případě. Ti ostatní byli postiženi roztodivnými mutacemi. Málo kdo zůstal zdravý. Smrt začala vládnout tomuto světu. Ani rostliny nebyly schopny odolávat této zkáze, stačilo se podívat na stromy. Déšť kdysi naší zemi přinášel vláhu, nyní však pouze zkázu. Jehličnaté stromy jej snášely víceméně bez obtíží, jelikož  byly postiženy mutacemi. Kdežto listnaté stromy tak odolné nebyly  a postupně umíraly. Déšť na ně působil jako nějaká žíravina. Postupně se roztékaly, jak plast vystavený žáru.

Je to nehostinný svět, ve kterém jsou pouze ti nejodolnější a nejzdatnější schopni přežít. Nedá se říci, že zrovna já bych patřila mezi ty nejlepší, ale i tak se mi zatím daří v tomto světě přežívat.  Uvidíme, jak ještě dlouho mi bude přát štěstí. Pro každého má osud přichystáno něco jiného. Nechám se tedy překvapit, co chystá právě pro mě.

Zrovna dnes mám narozeniny. Těším se na ně už strašně dlouho. Konečně si totiž budu moci udělat svůj milovaný čaj. Pravý čaj je opravdu vzácný, dnes se pije pouze výluh ze sušeného mechu, či hub. Je to sice nic moc, ale nemáme na výběr. Moc mě mrzí, že tohle je moje úplně poslední porce čaje English Breakfast tea. Doufám tedy, že si uchoval svoji chuť a stále ještě bude takový, jako si ho pamatuji. Naštěstí vůbec ničemu nevadí, že tohle je poslední porce tohoto čaje, protože příliš nevěřím tomu, že se ještě dožiji svých dalších narozenin.