Prolog k sérii nalezneš zde – http://blog.thromulusfoto.cz/v-risi-caju-prolog-1/

„Chyť si mě, jestli to dokážeš!“ volalo vysmáté děvče na svého přítele, který se ji snažil dohnat. „Ale no tak nespěchej přeci tolik. Já vím, že jsi rychlejší než já. Zpomal trošku,“ křičel na ni celý udýchaný. Ona však běžela stále dál a dělala, že ho neslyší.

Byl jeden z prvních jarních dní a hřejivé sluneční paprsky vše probouzely k životu. Zima byla pryč, teď přišla doba znovuzrození. Yumi a Khan se rozhodli, že společně vyrazí na kopec za městem a okouknou kouzlení přírody pěkně z výšky.

Khanovi cesta nahoru dávala zabrat , kdežto Yumi hopsala jak mladá laňka. Mladá, krásná, mrštná. Khan ji strašně obdivoval a byl moc hrdý, že právě ji může považovat za svou. Náhle se zastavila a prudce se otočila. Její černé vlnité vlasy skotačivě poskočily a na Khana rázem koukala její usměvavá tvář. Byl to neodolatelný pohled, a tak se na ni Khan zakřenil a vyrazil sprintem za ní. Yumi samozřejmě neotálela a už pelášila dál. Byli již téměř na vrcholu kopce.

Sotva Yumi dosáhla vrcholku, kde se stráň začala lámat, náhle zastavila a ztuhla. Khan toho momentu využil a dohnal ji. Ani se nezastavoval a rovnou ji svalil na zem. Dopadli spolu na zem přímo na koberec rozkvetlých květin. „Tak už tě konečně mám, teď už mi neutečeš,“ řekl udýchaný Khan a políbil ji na ústa.

„Wow, dohnal jsi mě, tak to seš teda velkej kluk. Ale že ti to teda trvalo,“ odpověděla mu pobaveně a taky jej políbila.

„No jo, to bys nebyla ty, kdyby sis nerýpla.“

Nějakou chvíli se mazlili a pak zírali na nebe a pozorovali plující mraky všemožných tvarů. Dohadovali se mezi sebou, co jim který mrak připomíná. Avšak ani jednou se nestalo, že by se na jediném mraku shodli. Mnozí se divili, jak zrovna ti dva mohou být stále spolu. Byli si tak podobní, avšak jejich názory se ve spoustě názorů rozcházely. Ale to se stává. Hlavní přeci bylo, že jsou spolu šťastní!

Poté Khan vyskočil na nohy a natáhl ruce k Yumi, aby jí pomohl vstát. Ta se za jeho ruce chytila a taktéž se vyhoupla na nohy. Oba teď stáli vedle sebe a koukali se na tu krásu, jenž je obklopovala. Nacházeli se na vrcholu víceméně holého kopce, na kterém nebylo jediného stromu, pouze sem tam nějaký keř. I přesto zde bylo nádherně, protože vše bylo pokryto tím měkoučkým kobercem drobných kvítků nejrůznějších barev a na něm přímo před nimi čekala lavička s vyřezanými motivy nejrůznějších druhů zvěře. Pomalu se tedy vydali k lavičce a na tu následně vedle sebe usedli.

Konečně před sebou měli to, kvůli čemu původně na tento kopec vyrazili. Pod kopcem se nacházelo jejich město propletené spoustou ulic, z nichž se spousta táhnula podél větvící se řeky. Právě řeka přinášela tak potřebnou vláhu, díky níž se dařilo sakurám, jenž rostly po jejích přezích. Jaro, ano jaro, to je ta doba, kdy se sakury dávají do květu a jejich růžové okvětní lístky pokrývají celé ulice. Možná právě to je ten důvod, proč Yumi tak moc miluje jaro. Pohled na celé kvetoucí město byl krásný, to bezpochybně. Nicméně nejvíce Yumi i Khan byli rádi za společně strávený čas na tak příjemném místě, daleko od lidí, daleko od problémů.