Kam jen oko dohlédne, tam se rozprostírá hustý les a hned na jeho okraji, pod kopcem Marion, se tyčí menší dřevěná chalupa. Zrovinka tento den nebyl nijak zvláště veselý, neboť již od samého rána nevysvitl jediný hřejivý paprsek slunce. Obloha byla zcela zatažená a co chvíli ji proťal blesk, následovaný hromem. Jediný zvuk, který byl krom hromů slyšet, byl  šelest lesa, jenž se v jednom místě mísil se zvukem kapek bubnující na střechu. Z té se ledové dešťové kapky sbíhali do ohromné kaluže a z ní se následně řinuli dlouhé pramínky do potoka, který postupně nabíral na síle. Chata zatím v klidu snášela tvrdé údery deště a z jejích oken se linula ven jasná záře, vycházející z krbu. Místnost uvnitř vypadala docela prázdně, prázdná ovšem nebyla. Zatímco se v krbu mihotaly hřejivé plameny ohně, seděla před ním na měkoučkém koberci mladá dívka s dlouhými blonďatými vlasy, z nichž ještě skapávala dešťová voda, a její smaragdově zelené oči pozorovali tančící plameny. Mezitím co tam tak nehybně seděla, vešel do místnosti muž, jen o pár let starší, než byla ona. Nejprve věnoval dívce letmý pohled a následně začal pomocí svíce, kterou si přinesl, napalovat další svíce po celé místnosti, neboť venku začínalo být ještě větší temno. Muž opět odešel a nechal dívku o samotě u praskajícího ohně. O malou chvíli později se vrátil a tentokrát v rukou namísto svíčky donesl bambusový podnos, na němž seděla malá čajová konvička a dva kalíšky. Došel k ní, posadil se také na koberec a podnos položil před krb. „Ty si jen tak ke mně přijdeš, celá mokrá a já abych se teď staral. No, obvykle k sobě do chaty nikoho moc nepouštím, ale ve tvém případě jsem se rozhodl udělat výjimku, přeci jen je dnes venku docela nevlídno,“ řekl jí.

„Moc Vám děkuji za přístřeší. Nechci tu být nijak na obtíž, pomohu s čímkoli bude potřeba a jakmile se vyjasní, tak znovu vyrazím na cestu.“

„V pořádku, když mi budeš vypomáhat, tak zde můžeš nějakou dobu zůstat. A nevykej mi prosím, nesnáším to. Já se ti vlastně ještě ani nepředstavil. Mé jméno je Erik, a tvé?“

„Omlouvám se, jmenuji se Diana,“ odpověděla mu s nádherným úsměvem na rtech.

„Ale dost už řečí, pojďme si dát ten čaj, než vychladne. Snad ti bude chutnat.“

Vzal do ruky čajovou konvičku a oběma do kalíšku nalil horkou tekutinu, z níž líně stoupal voňavý závoj. Pak jí jeden z kalíšků podal, Diana si jej od něj vděčně vzala a zvedla si ho k nosu.

„Mmm, voní opravdu krásně. Přijde mi takový jakýsi exotický. Doufám, že bude chutnat tak sladce, jak voní,“ zhodnotila Diana nadšeně čaj.

„O to se neboj, je dokonce ještě lepší. Docela se divím, že neznáš tak známý čaj. Asi je moc nepiješ, že?“

„Piju, ale zatím jsem měla jen takové ty obyčejné, takže tohle je pro mě víceméně novinka.“

„Ach, rozumím. Věřím ale, že si k nim vybuduješ lásku, tak jako já.“

„To se ještě uvidí. Když budou dobré, tak vyzkouším všechny, co tu máš,“ pronesla zvesela.

„Všechny? Tak to ti nejspíš chvíli potrvá, protože já, jako správný milovník čajů, tady mám nemalé zásoby lístků různých druhů a chutí,“ pousmál se na ni vyzývavě.

„To opravdu zní jako výzva a ty mám ráda! Ostatně to právě kvůli mé posedlosti výzvami jsem v té bouřce venku zabloudila a skončila tady u tebe.“

„To jsem rád, že to bereš takto. Také mám rád velké výzvy. A co příběhy? Ty máš také ráda?“

„Obvykle ano, ale musí mě zaujmout. Proč se ptáš Eriku?“

„Výborně, tak to bych pro tebe měl návrh, Diano. Co bys řekla na to, že bych ti ke každému čaji pověděl nějaký příběh spojený s chutí čaje, který budeš zrovna pít?“

„Tahle nabídka zní opravdu lákavě, nevidím tedy důvod, proč to nezkusit.“

„Dobrá tedy, začneme rovnou s tvým prvním čajem, s tím, který právě držíš v rukou. Ach, ty máš už dopito, dovol mi ti dolít … a teď zavři oči a poslouchej.“