Prolog k sérii nalezneš zde – http://blog.thromulusfoto.cz/v-risi-caju-prolog-1/
Dny a hodiny letěly neuvěřitelným tempem. Caleb neustále spěchal, snažil se střídat chůzi a běh, aby potřebnou vzdálenost zdolal co možná nejrychleji. Naneštěstí, i tímto indiánským způsobem běhu, cesta ubíhala příliš pomalu. Byl v pohybu už třetí den, ale ještě půl dne běhu bylo před ním. Snad to stihne včas.
Každá minuta byla drahá, neboť v sázce byl život jeho otce. Pokud to nestihne včas, Calebův milovaný otec s největší pravděpodobností zemře! Tedy alespoň jejich vesnický léčitel tato slova vyřkl, a o jeho slovech se nepochybuje.
Stalo se to přesně před třemi dny. Z nějakého důvodu došlo k požáru domu jejich drahých sousedů. Celá vesnice byla ihned na nohou a lidé se snažili uhasit nenasytné plameny vodou z místní studny. Naštěstí v domě nikdo nebyl, protože sousedé byli zrovna pryč, alespoň to si všichni mysleli, dokud nepřiběhla žena, níž patřilo toto obydlí. Náhle nastal ještě větší spěch, neboť došlo ke zjištění, že uvnitř obydlí ještě spinká malé dítě. Jako na potvrzení pravdivosti, se zevnitř obydlí začal drát hlasitý brekot. Nikdo se však do toho pekla neodvážil. Nikdo kromě táty Caleba, který se rozhodl, že on bude tím hrdinou onoho dne. Vesničané ho polili vodou a on se rozběhl do hořícího domu. Bylo to skutečně hotové peklo, ale i přesto se mu povedlo holčičku najít a dostat ji ven. Když však vyběhl ven, byl celý v plamenech. Ihned jej polili vodou a na místě zkolaboval. Urychleně ho odnesli k léčiteli, který prozkoumal jeho stav. Celé tělo bylo značně pokryté popáleninami a místy byly ke kůži přiškvařené kousky látky. Běžně léčitel na popáleniny používal výtažky ze vzácné magické aloe, avšak už jí mnoho neměl. Bez jejího použití se rány zanítí a Calův otec s největší pravděpodobností zemře. Jediná naděje tedy byla tato speciální rostlina, která rostla několik dní cesty od jejich vesnice. Cesta však byla velice obtížná, neboť vedla skrze poušť a rostlina se nacházela na vysoké holé skále, tyčící se nad písčitou pouští.
Byl to samozřejmě Caleb, kdo se rozhodl zhostit tohoto úkolu.
Caleb neměl nejmenší šanci uniknout všudypřítomnému slunečnímu svitu, před nímž se nešlo nikam schovat. Všude, kam až oko dohlédlo, se nacházelo pouze nekonečné moře rozžhaveného písku, nad jehož dunami se tetelil horký vzduch. Jiným by cesta trvala týden, ale Caleb se nezastavoval a utíkal stále dál, aby svůj úkol stihl splnit co možná nejdříve. Ani spánku si příliš nedopřával.
Večer, kdy už se slunce konečně chystalo ke spánku a oranžový kotouč začal pozvolna klesat. Spatřil konečně cíl své cesty. Přímo před ním ze země začal postupně vystupovat obrys mohutné skály. Každým krokem jí byl blíž a neustále nabývala na své velikosti. Byla zajímavá obzvláště tím, že na jejím vrcholu se rozkládala plošina a na ní se cosi zelenalo. Možná se mu to jenom zdálo, přeci jen to bylo docela daleko a slunce již neposkytovalo tolik světla. Rozhodl se, že ještě dnes se musí dostat na místo a u úpatí si přes noc odpočine, aby měl ráno dostatek sil na cestu vzhůru. Trvalo mu ještě dlouho, než konečně stanul pod mohutnou skálou a mohl jít spát.
Ráno vstal velmi časně, aby neztrácel ani minutku. Spěšně do sebe hodil snídani a vyrazil. Tou dobou byla ještě tma, protože usoudil, že se mu poleze mnohem lépe, když na něj nebude celou dobu svítit ostré slunce. Čekal, že bude muset šplhat po ostré, drolící se skále, po níž bude postup vzhůru značně nesnadný. Avšak k jeho překvapení to bylo úplně jinak. Do skalní stěny byly totiž vytesaný stupínky, který tvořily jakoby žebřík. Nic takového skutečně nečekal, ale byl za to jen rád. Takhle měl šanci zvládnout cestu vzhůru, ještě předtím, než se na nebe vyšplhá ohnivý kotouč.
Vzhledem k jeho rychlosti, se mu to skutečně podařilo, a tak když se konečně přehoupl přes okraj skalnaté plošiny, až teprve tou dobou se začalo objevovat slunce nad pouštními dunami.
Zatímco ho začínaly po zádech hladit ranní sluneční paprsky, on stál na okraji skály, jako zmražený, neboť se mu naskytl pohled na něco neuvěřitelného. Přímo před ním se totiž tyčil zelenající se les! Jak u všech všudy mohlo být něco takového uprostřed pouště a navíc tak vysoko na skalní plošině? Vůbec tomu nerozuměl, ale vydal se kupředu, aby toto místo prozkoumal. Sotva vešel pod první stromy, všiml si, že mezi jejich kmeny prosvítají stěny jakéhosi obydlí, a tak se vydal tím směrem. Byl to opravdu prostý domek z prken a před ním se rozprostírala zahrádka plná vonících květů a v jejím středu byla nádherná studna se stříškou, na níž se tyčila soška kvetoucího stromu, pod nímž se nacházela spousta drobných kvítků. Muselo to dát spoustu práce, neboť celé dílo bylo vyšperkované do nejmenších detailů. Celé sousoší bylo vytesáno do blyštivého minerálu, který Caleb ještě nikdy neviděl. Došel ke studni , aby si ji mohl prohlédnout z větší blízkosti, ale sotva se jí dotknul, vrzly dveře obydlí a vyšel z nich stařec s dlouhými vousy, jenž měl spleteny a vyzdobeny drobnými hliněnými válečky, ve kterých byly vyryty nejrůznější znaky. Caleb se nejprve lekl, ale stařec se na něj usmál, a tak usoudil, že se nemá čeho bát. Vzápětí mu stařec pokynul, aby jej následoval a zmizel ve svém obydlí.
Díky spoustě všemožných bylin a květin, jež vysely ze stropu byl vnitřek chýše nádherně provoněný. Caleb měl nejprve problém, mezi těmi všemi rostlinami, najít starce. Nakonec to však zas až takový problém nebyl, neboť stačilo udělat pár kroků a skoro o něj zakopl. Seděl tam na zemi u nízkého stolku, na kterém byla nachystaná porcelánová konvička a dva kalíšky s horkým čajem. Cal si přisednul a začal chrlit spoustu otázek. Stařec se však nadále stále usmíval a neřekl ani slovo. Místo odpovídání se natáhl pro čaj a napil se. Caleb následoval jeho příkladu a také si dal. Teplá tekutina se mu rozběhla po ústech a on pocítil její nasládlou chuť. Náhle na něj dolehlo všechno to vyčerpání z dlouhé cesty. Už neměl chuť se na cokoli ptát. Chtěl si jen lehnout a odpočinout si.
Když se Cal následujícího rána probudil, všiml si, že vedle něj leží velký batoh, ze kterého čouhají kousky aloe. Neležel však nikde v chatrči, ve které usnul. Nacházel se pod skalním převisem a ležel na písku. Byl opět pod tou skálou, na kterou předchozí den tak namáhavě šplhal! Byl z toho opravdu velice zmatený. Jak se u všech všudy mohl ocitnout tady dole?!? Už od začátku mu celé to místo přišlo podivné a stejně tak i ten stařec. Nic takového však nečekal ani ve snu. Neměl však čas nad tím uvažovat. Dostal přesně to, pro co přišel, a tak nezbývalo, než se zvednout a co nejrychleji vyrazit domů.
Cesta zpět mu trvala podstatně kratší dobu, protože nemusel zastavovat. Z nějakého důvodu na něj totiž nedopadala žádná únava.
Když konečně dorazil k hranicím své vesničky, přiběhlo ho přivítat pár jeho přátel. Tázal se jich na stav svého otce, ale nikdo mu neodpovídal. Namísto toho ho táhli k místní chatrči pro nemocné. V momentě, kdy vkročil dovnitř, pochopil, proč mu jeho přátelé neodpověděli.
Nestihl to, jeho otec byl mrtev…