Již notnou chvíli vysedávám v útulném sklepě jednoho z místních podniků. Zatímco nad našimi hlavami šramotí zvuk velkoměsta, já si hovím v pohodlném křesle v rohu sklípku a vychutnávám si relativní klid zdejšího prostředí. Ač dnes podnik slaví své narozeniny a snaží se vyzdvihnout svoji novou nabídku a výzdobu, tak příliš nepociťuji rozdíl oproti jiným dnům.

Pomalu upíjím ze svého drinku, který hraje směsicí chutí a barev. Ve chvíli kdy jej pokládám zpět na kamenný stolek se na okamžik pozastavím a ohlížím se po místnosti. Téměř u každého stolu vidím pár, který od sebe nemůže odtrhnout oči, či skupiny přátel užívající společnou chvíli. Co já tu vlastně takhle sám pohledávám? Proběhne mi v ten moment hlavou. Nicméně vše se opět rozplyne ve chvíli, kdy se od vedlejšího stolku vyvalí oblak kouře z vodní dýmky, která je tu k vidění u téměř každého stolu. Též sáhnu po své dýmce a párkrát si odfouknu načež si začnu pohrávat s dýmem, jenž se rozhodl usadit ve skleničce mého drinku a pomalu se valí přes jeho okraje ven. Mezitím pestrobarevné osvětlení místnosti mění barvy. A tak v jeden moment mají oblaka dýmu načervenalou barvu a připadáte si jako v pekle a o chvíli později už je místnost zelená a vy se ocitnete v močálu, či džungli. Znovu si položím otázku, proč tu ještě takhle sám vysedávám. Nejspíše doufám, že se moje myšlenky a strasti rozplynou stejně lehce, jako to dělají oblaka kouře v této místnosti. Moc se mi to však nedaří a cítím se možná ještě hůře. No nic, dopíjím zbytek koktejlu ze dne skleničky a je čas se zase sbalit a vyrazit domů.

Postupně vyšplhám po schodech vedoucích z podzemních prostor zpět na ulici a v momentě, kdy otevřu dveře, se na mě vyvalí ledový prosincový vzduch. Nejprve kráčím tichou tmavou uličkou, ale netrvá to dlouho a už se kolem mě začínají probouzet světla města. Nasazuji si sluchátka, do kterých si pustím klidnou hudbu a vyrážím vstříc rušnému náměstí. Lidé kolem postávají v hloučcích s horkým punčem, či medovinou a společně nasávají jedinečnou atmosféru, která se odehrává pouze jednou do roka a jen tak svoje kouzlo neztratí. Vůně punče, barvy stánků a osvětlení mě nutí odlepit pohled od země, a tak si opět všímám kolik se tu za ruce drží párů, zatímco já se tu mlčky prodírám davem s hudbou v uších. Při tom pohledu mi nezbývá než tiše závidět jejich štěstí. Co jen bych za to v ten moment dal. Jen tak s emoci držet za ruce, mlčky se procházet barevným nočním městem, ale přitom cítit, že jsme tu spolu.

V tom mi z nenadání skočí na záda nějaká osoba a zasměje se. Když ze mě seskočí, vidím, že vedle mě stojí krásná dívka, se kterou se známe víceméně pouze od vidění a vlastně jsme toho spolu doposud mnoho neprohodili. O to větší překvapení pro mě je, co se právě odehrálo. Než stihnu zareagovat, už mě chytá za ruku a pobízí k pochodu.

Tak málo stačilo a už společně vtipkujeme a smějeme se úplně nesmyslným záležitostem při toulání se ulicemi města. Chvíle s takovou osobou hned dokáží zvednout náladu a pomůžou cítit se lépe. O to pak více pokud je to oboustranné.

Z myšlenek mě tentokrát vytrhne chladivý dotyk rozpouštějící se vločky na mé tváři a když zvednu hlavu vzhůru, vidím jak se jich z nebe začíná snášet stále více. Stojím tu na ulici sám. V uších mi stále hraje klidná hudba a já zírám přes sklo do kavárny. Tam přímo za sklem u stolku sedí nádherná dívka, která si zrovna schovává pramínek vlasů za ucho a hned na to se opět skloní nad list papíru se svými kresbami a pokouší se zachytit svůj hrnek horké čokolády a nazdobené pozadí. Náhle vzhlédne a koukne se ven. Naše pohledy se setkávají a věnujeme si letmý úsměv.

Krátce na to už pokračuji v chůzi ulicí a moje myšlenky opět odplouvají k dalším příběhům, které bych si občas přál, aby nebyly pouze příběhem v mé hlavě.