Všude samá neproniknutelná tma. Ani jediný paprsek světla ní neprojde. Existuje vůbec ještě nějaké světlo? Ne, myslím, že už žádné neexistuje. Tedy alespoň v tomto světě, mém světě. Existovalo tu vůbec někdy nějaké? Možná, že jsem si to jen namlouval ve své hloupé hlavě, ale ve skutečnosti se nikdy nic nezměnilo. Vždy to bylo takto. Jen jsem si to nechtěl připustit. Sám. Ve tmě. Tak to asi má být a ne jinak.
Je tu takové ticho. Jediné moje bosé nohy, dopadající na vyžehlenou hladinu jezera, vydávají tlumené zvuky a vysílají vlnky do všech stran. Vlnky, jež se rozplývají stejně rychle, jako kterákoli naděje, jež jsem kdy měl. Vlastně ani nevím kam kráčím. To už jsem dávno zapomněl, tedy pokud jsem to vůbec kdy věděl. Kdy asi dojdu na konec tohoto nekonečného jezera? Kroky mě zatím nesou po hladině dál, ale nechá mě voda zmizet pod hladinou, až mi dojde i poslední špetka mé vůle? Vždyť už k tomu nemám daleko. Nebylo by snazší se prostě zastavit a klesnout na dno
Vlastně bych lhal, kdybych tvrdil, že je tu jen tma a prázdnota. Občas cítím, jak mě obklopí mlha z jiných světů. A tam jsou. Právě tam se zjevují nejrůznější tváře a dělají na mě obličeje. Šklebí se, smějí se, mračí se. Občas začnu na nějakou z těch tváří mluvit a představuji si, jak se spolu máme krásně, a jak může být i tento prázdný svět o něco hezčí. Ale pak se vždy proberu z myšlenek a uvědomím si, že jsem tu sám a jen mluvím do prázdna. Nikdo tam není, nikdo mi neodpoví. Můžu si namlouvat co chci, ale to nic nezmění. V tomhle světě, co si neudělám sám, to nemám. Těmhle přeludům se nedá věřit, stejně nikdy nic nesplní, a pak mě tu nechají samotného ve tmě.
Co to? Vodu už mám u kotníků? Že by nastala ta chvíle? Možná ano, možná to tak bude lepší…