Kráčím ulicí velkoměsta, jako každý jiný den, ale přitom mám pocit, jako bych se nacházel někde úplně jinde. Ač je obloha mírně zatažená a snáší se z ní drobounké kapičky deště, tak to ničemu nevadí. Naopak vše kolem mi připadá jako by se to probouzelo a začínalo odhalovat své pravé já. Jako například ty pampelišky, kolem kterých právě procházím. Jejich nádherně rozkvetlé květy ozdobené kapičkami deště musí učarovat každému, kdo jim věnuje alespoň chvilku pozornosti. A že jsou nepřehlédnutelné! S tím jak nádherně voní, musí každého kolemjdoucího ihned přenést do úplně jiného okamžiku.
Ne, už nejsem ve městě. Vůně pampelišek mi totiž připomněla vůni dívky. Teď spolu sedíme ve stanu ve vzájemném obětí a její teplo mě konejší, zatímco na plachtu našeho stanu tichounce bubnují chladivé kapky deště. V takové chvíli stačí, že máme jeden druhého. Mám takový pocit, že už nikdy nebudu chtít vytáhnout hlavu z jejích voňavých vlásků a vrátit se zpět do reálného světa. Protože zkrátka něha a láska je vše, co člověk potřebuje a v jejich náručí už nepotřebuje cokoli jiného. Snad už jen, aby daný okamžik vskutku trval věčně a nemusel nikdy skončit. Protože jakmile jednou skončí, člověk se pomalu začne myšlenkami vracet zpět a svět přestane být tak růžový.
S tím jak zanechávám pampelišky za sebou, opouští mě i jejich vůně. Postupně se opět začnou vynořovat betonové ulice města, kolony aut, všeobecný ruch a davy lidí hrnoucí se z práce domů. Není však úplně všechno černobílé, neboť skrze mraky začínají prosvítat první paprsky slunce, které s pomocí kapek deště na obloze kreslí barevnou duhu, jenž mi připomíná, že každý okamžik a každé místo může být krásné. Kolik asi dalších náhodných kolemjdoucích dnes ty pampelišky musely okouzlit?