Teď, když tu sedím a v očích se mi odráží tančící plameny ohně, ještě více si začínám uvědomovat, jak moc je vlastně oheň součástí lidského bytí. A to ať už v dobré formě, či té zlé. Ač může ublížit, umí i léčit. Vlastně toho umí mnohem více. Jako třeba nám pomoci se úplně zastavit, lépe se zamyslet a nahlédnout do svého nitra. Navíc však na sebe dokáže navázat vzpomínky, které jsou s ním spjaté, aby nám je pak mohl časem odhalit, až do něj znovu jednou pohlédneme. Tak jako se to právě teď stalo mně, ač s přispěním těch, kteří sedí naproti mně.

Zpoza plamenů nejprve začne vystupovat silueta dvou osob, které vedle sebe sedí o samotě na lavičce kousek dál od ostatních. Po chvíli však začne být obraz zřetelnější. Jsou to naše dva čerstvé přírůstky v roverském kmeni, Denis a Kája. Je jim sotva 15, ale už teď jsem na ně hrdý a jsem nesmírně rád, že všechna skautská dobrodružství mohu prožívat právě s nimi. Snad i oni to tak vidí a nejsem to jen já.

Jak tak ale koukám, Denisovi právě pomaličku stékají slzy po tváři a mně nezbývá než zapřemýšlet, co se tak asi mohlo stát. Ale ať už jde o cokoliv, vím, že je v dobrých rukách. Během chvíle se mu totiž už věnuje Kája, která si ho láskyplně přivine k sobě a pomáhá mu všechny ty pocity vstřebat. Slova nejsou třeba, bohatě stačí ta vzájemná blízkost, vyjadřující pocit bezpečí. Není to krásné? Když takhle kolem sebe máte přátele, kteří vás dokážou podržet a ne jen se hnát za tím, aby byli nejlepší ze všech?

Oheň, blízkost, přátelství, láska bližních. To podle mě zkrátka patří k sobě. Jak se tak k sobě tulí a zírají do ohně, i ve mně se začínají probouzet nejrůznější myšlenky a vzpomínky.

Ten čas běží neskutečnou rychlostí. Stejně jako voda v řece, jejíž šumění občas narušuje praskající oheň. Oheň, který čas zastavuje a voda, který jej odnáší. Kam se všichni a všechno podělo? Vždyť je to úplně jako by to bylo včera, kdy i já jsme po boku ostatních seděl na druhé straně ohně. Tehdy i já jsem si takhle u táborového ohně užíval všechny ty pocity radosti, přátelství i lásky. Stejně tak samozřejmě i všechny své strasti a těžké okamžiky. Úplně jako bych teď na té lavičce viděl sebe. Ale už dávno tomu tak není. Tolik se toho změnilo a zároveň nic. Zažiju takové chvíle ještě někdy, nebo už je to dávno pryč? Však už teď se občas cítím jako bych sem nepatřil, že už mě nikdo nepotřebuje, i přes tu blízkost, jakou k nim cítím. Jak je asi daleko chvíle, kdy se uvidíme naposledy? Vlastně ani nevím proč se mi přitom řinou slzy po tváři. Zda kvůli smutku z toho všeho, či z pocitu vděčnosti a jak jsem na ně pyšný.

Tak to vypadá, že oheň zvládá také kombinovat probouzení starých vzpomínek a přitom vytvářet i ty nové. Ač bych si přál takhle dál zasněně sedět a vzpomínat, tak tahle chvíle je jejich a doufám, že i jim oheň pomůže si na takovéto chvíle vzpomenout.