Eliška už to nevydržela a musela se zeptat: „Tak a kam tedy dál? Všude tu roste akorát vysoká tráva a cesta nikam nevede. Začínám mít podezření, že jsme se ztratili.“
„Ale kdepak, už ses snad se mnou někdy ztratila? Vždyť mě znáš, stačí mi dát cíl cesty a bez větších problémů jsme na místě,“ odvětil jí její kamarád Martin.
„No, máš pravdu. Skoro. Do cíle se sice dostaneme, ale o bezproblémové cestě mám trošičku jinou představu. navíc ty tvé trasy bývají takové, řekla bych, docela akční.“
„Přestaň už brblat, hned za támhle těmi vysokými kopřivami je řeka. U ní si můžeme odpočinout,“ ukázal na zelenající se kopřivy, jejichž lístky žahaly už z dálky, a vyrazil tím směrem. Ostatně, byli již na samém konci zarostlé louky a už neměli příliš na výběr, kam jít. Elišce se tudy příliš nechtělo, neboť její dosavadní zážitky s kopřivami jí bohatě stačily, ale vracet se zpět už nemohli. Nervózně si poškrábala zadek, na který do nich posledně spadla, když se pod ní prolomila větev, po které se snažila přelézt nad kopřivami. Slunce bylo vyhoupnuté vysoko na obloze a pálilo, takže ji vidina odpočinku u chladivé řeky táhla kupředu. Nakonec to však nebylo tak strašné, jak čekala, neboť kopřivový porost nebyl tak hustý, jak se zezačátku zdálo a navíc pro ni Martin vydupal docela použitelnou cestičku, díky níž bylo minimální riziko popálení.
Před vytouženým odpočinkem tu byla ještě jedna překážka. Museli se dostat na druhou stranu řeky, kde byla menší písčitá plážička, na které by se mohli na chvíli rozvalit a odpočinout si. Voda v řece líně plynula a zdála se být docela nízká. Eliška neotálela, sundala si boty, vzala je do rukou a začala brodit. Voda se zdála být opravdu nízká, a tak postupovala nesměle kupředu , zatímco se Martin táhl kousek za ní. Spěch se jí však nevyplatil, ozvalo se pouze hlasitější šplouchnutí a už byla ponořená do půlky těla. Nakonec přeci jen nebyla tak mělká. Martin se jí samozřejmě začal okamžitě smát: „Jáj, tak to docela zamrzí, aspoň ses trošku zchladila a dočkala se té luxusní koupele, po které už takovou dobu toužíš.“
„Hele, nebuď škodolibej. Příště jdeš první ty!“
„Však já šel, to ty ses nacpala přede mě,“ odmítl její poznámku a smál se dál. Věděla, že má pravdu, a tak ho nechala ať se směje a zatím vylezla na břeh. Martin to vzal o pár metrů vedle, aby taky nezajel do vody a spokojeně vylezl z řeky víceméně suchý, tedy alespoň oproti své kamarádce.
Když oba konečně stanuli na souši, sundali si ze zad těžké batohy s výbavou, které s sebou měli, rozhodili na zem alespoň své karimatky a už nezbývalo než se na ně rozplácnout. Martin tak samozřejmě udělal, ale Eliška se prvně potřebovala dostat z mokrého oblečení. Začala se pomalu svlékat. U kalhotek se však zastavila, neboť si uvědomila, že na ni zírá Martin. Ihned ho tedy okřikla: „Vůbec se na mě nekoukej, pěkně se otoč.“
„Ale noták. Pokud ti tak moc vadím, tak proč si nepopojdeš někam bokem? Tam se pak můžeš úplně v klidu převléct.“
„Když mě už se nikam nechce, navíc je tu všude spousta těch kopřiv. Prostě se na chvíli otoč, zavři oči a nech mě převléct se.“
„Tak dobrá,“ odpověděl jí a zavřel oči, otáčení se však nekonalo. Eliška už nic raději neříkala a začala se svlékat, ale Martin už tak úplně zavřené oči neměl a přes přivřená víčka pokukoval a kochal se pohledem na její tělo. Toho si však okamžitě všimla, hbitě si natáhla kalhotky, vlepila mu pořádnou facku a opět ho napomenula: „To jako vážně? Snad jsem ti řekla, ať se otočíš a necháš oči chvíli zavřené. Já tě přeci taky neočumuju.“
„No to jsi řekla, však já je měl tu zavřené, ale pro každého je zkrátka chvíle trošku jiný pojem. Tak jsem si řekl, že už to chvíle byla a nakoukl, jestli už náhodou nejsi hotová,“ odpověděl jí a pobaveně vyskočil z karimatky.
„No jo, jak jinak. Ty si zkrátka vždycky najdeš nějakou skulinku pro své cíle.“
Eliška se na něj pousmála a on ji sevřel v objetí.
„Pověs si někam na větev to mokré oblečení, ať je brzy suché a my můžeme vyrazit dál,“ pobídl ji a zase si lehnul. Vše rozvěsila a hned na to následovala jeho příkladu a také se rozplácla na karimatku. Oba si odpočinku patřičně užívali a dali si krátkého šlofíka.
Voda stále líně plynula a nesla slabý zvuk šumějící vody z nedalekého splávku, na který však nebylo vidět. Kolem koryta řeky se tyčily vysoké olše a skrze jejich listnaté koruny se prodíraly paprsky ostrého, poledního slunce. Ani lístek se však nehnul, protože v tomto horkém počasí byl dokonce i vítr tak líný, že se mu nechtělo ani trošku fouknout.
Nejvíce se jim však líbilo, že mohli konečně vytáhnout nohy z bot a nechat je alespoň trošku provětrat. „Je tady nádherně, nejraději bych tu zůstal a už se nikam nehnul,“ nadhodil Martin.
„No to je moc pěkné, ale ostatní na nás budou čekat, měli bychom co nejdříve opět vyrazit. Oblečení mám už víceméně suché, tak můžeme jít.“
„Okay, ještě si vyčvachtám nohy a půjdeme.“
Za pár chvil už byli na cestě. Čekali, že na této straně řeky narazí alespoň na nějakou cestu, či stezku. To byl však omyl. Na místo toho se brodili skrze vysokou trávu, v níž se skrývaly zarostlé větve, o které bylo docela těžké nezakopnout a následně nespadnout. Snažili se jít dál, stále proti proudu. Travnatý pás se však zužoval, až jim nakonec nezbývalo nic jiného, než se vydat do prudkého kopce po jejich levé straně. „Vidím, že máš orientaci zmáklou jako obvykle. Tohle mi nepřijde jako ta cesta, kterou jsem předtím viděla na mapě,“ podotkla Eliška.
„Neměj obavy, všechno mám pod kontrolou. Míříme správným směrem a to je hlavní. A je sice pěkné, že jsi tam viděla cestu, ale nikdo neříkal, že po ní půjdeme.“
„Kdybychom po ní šli, tak třeba aspoň někam dojdeme, místo toho, abychom se ztratili.“
„Klídek, však se tu nikdo neztratil. Pouze jdeme kratší a rychlejší cestou.“
„Nevím, jestli zrovna cesta do prudkého kopce je rychlejší, ale nebudu ti to brát, pojďme na to.“
Začátek stoupání byl docela snadný, po chvíli však kopec začal být stále příkřejší. Začalo se zdát, že pokus o zdolání kopce přeci jen nebyl nejlepší nápad, neboť co chvíli jeden z nich sjel o pár metrů dolů. Naštěstí i v tak příkré stráni rostl dostatek stromů, o které se dalo zachytit. Vrchol byl stále blíž a blíž, což bylo poznat také podle toho, že ze stráně začínaly vyrůstat kusy skály. Oběma se po nich lezlo velmi dobře, neboť šplhání bylo jejich zálibou. Místy byl však problém i v těchto místech, protože je váha jejich těžkých batohů neustále táhla dozadu a občas kvůli nim nemohli prolézt skrze zúžená místa.
Když konečně vyšplhali až na vrchol, rozevřel se před nimi jehličnatý les tvořený smrky a spoustou vysokých borovic. Země však nebyla poseta trávou, mechem, ba ani jehličím. Celá byla pokryta hustým porostem borůvkových keříků, všude kam až oko dohlédlo. K Eliščině radosti byly obsypány značným množstvím krásně fialových borůvek a v některých místech se objevovaly i červenající se bobulky brusinek. Vždycky byla velký žrout a milovala sladké, takže ani tentokrát nemeškala. Všechny únava ze zdolávání kopce z ní rázem odpadla a s chutí se vrhla do borůvek. Kdo by to byl do ní řekl, jak může tak drobná a hubená dívka být takový jedlík. S plnou pusou zavolala na Martina: „Možná ta tvá cesta přeci jen není zas až tak špatná, jak jsem si myslela. Cesta plná jídla, znamená dobrou cestu! Pojď si taky dát, jsou moc dobré.“
„To víš, na mě se vždy můžeš spolehnout, já tě nikdy nezklamu. A neboj, už jdu na věc,“ odpověděl jí a taktéž se vrhl na fialové bobulky.
Sice jim chutnalo, ale nemohli tam zůstat trčet na věky. Po několika minutách se tedy dali opět do pohybu. Avšak ještě předtím Eliška z batohu vytáhla ešus a s Martinovou pomocí jej naplnila borůvkami, aby měla zásobu k ďobání i na cestu. Vydali se po drobné pěšince, která byla vydupaná nejspíše od lesní zvěře. Tentokrát už nic Eliška nenamítala. Ostatně šli konečně po nějaké cestičce a navíc měla zásobu jídla, což jí k spokojenosti bohatě stačilo. Cesta skrze rozsáhlý borůvkový porost tedy ubíhala docela rychle.
Cestou po vrcholku kopce, po kterém kráčeli, se jim občas naskytl pohled do údolí. Nebylo to však nic extra, neboť viděli jen moře stromů. Nakonec je však stezka přeci jen zavedla na jedno neobyčejné místo. Z kopce tam vyrůstal mohutný skalní výčnělek. který nabízel nádherný výhled do údolí. Martin s Eliškou si takovou podívanou samozřejmě nemohli nechat ujít, a tak si odložili batohy a opatrně se doškrábali až na samotný okraj skály, z nějž vyrůstala pokroucená borovice, v jejíž koruně se zelenal trs jmelí. U jehličnatého stromečku se zastavili a svůj pohled začali věnovat údolí pod sebou.
Listnatý les, tvořený především vysokými duby, se rozprostíral kam až oko dohlédlo. Pouze na hřebeni protějšího kopce šlo místy zahlédnout i pár jehličnatých stromů. Na dně samotného údolí pak byla vidět řeka, kroutící se jako tělo dlouhého hada, plazícího se napříč lesem. V jednom ze záhybů řeky šel vidět i splávek, jehož šumění předtím slyšeli. Za pozornost stála i rozlehlá louka, táhnoucí se podél koryta řeky. Stačilo, kdyby předtím zabočili jinam a nemuseli se drápat do kopce. V tu chvíli jim to však už bylo jedno, neboť za ty borůvky a následný krásný výhled, jim ten namáhavý výstup rozhodně stál a ničeho tedy nelitovali. Vítr si pohrával s jejich vlasy a čerstvý vzduch jim proudil do plic. Byl to zkrátka ráj pro duši. Martin si prohrábl svou bradku a nadhodil Elišce návrh: „Co kdybychom tu rovnou přespali? Už jsme toho za dnešek ušli docela dost.“
„Jasně, to zní jako dobrý nápad.“
„Navíc tu bude krásně vidět jak západ slunce, tak i ranní východ slunce, což rozhodně bude stát za to!“
„Jé, už se těším. Bude to určitě krása, vždyť už teď je to tady nádherné. Co teprve při tom zapadajícím slunci,“ odpověděla mu zasněně, se zářivým úsměvem na rtech.
„Uvidíme, stačí si ještě chvíli počkat,“ Martin se na ni také usmál a společně se vedle sebe posadili. Ostatně teď už nikam nespěchali, a tak si mohli pobyt vysoko nad údolím řádně vychutnat.