Vlak se opět dává do pohybu a začínají se ozývat zvuky motoru, který se snaží roztlačit svůj těžký náklad kupředu. Venku je stále ještě tma a chladno. Občas vedle vlaku problikne světlo linoucí se z některého z okolních měst, ale jinak krajina setrvává temná, klidná a nepřátelská. Sedím ve vlaku a naproti mě moje věrná kreslířka a mladší sestřička Marsí.  Kdo by se zabýval tmou venku, když před sebou má přátelský úsměv a zvídavě vzhlížející oči. Proč se bavit, když na sebe můžeme koukat a vzájemně se snažit přečíst myšlenky toho druhého. Všechno je to jen hra  a zábava. Kdo déle vydrží ten pohled bez toho, aby uhnul? Oba se křeníme, jelikož je obtížné si udržet vážnou tvář pod pohledem toho druhého. Marcela každou chvíli uhne pohledem a začne se přihlouple hihňat a nebo si raději shrne své uhelně černé vlasy do tváře a schová se v nich. Avšak pokaždé, když se pokusí se schovat, tak ji okřiknu, neboť nemám rád když skrývá svoji vysmátou tvář za záclonu havraních vlasů. Naše oči na sebe neustále musejí pobaveně hledět. Je to docela zábavný způsob probuzení, takto časně z rána. Při jednom ze svých hihňavých záchvatů povídá: „Přestaň se na mě tak dívat. Máš pohled úplně jak Christian Grey.“

„Nemám! Co to tu meleš? Už jsi z té knížky úplně zblblá.“

„Ale ano, koukni se někdy do zrcadla.“

Chvíli je ticho a opět si pouze hledíme do očí, pak se rozhodnu odpovědět na její označení a pobaveně povídám: „Takže … Anastázie…“ Marcela sebou škubne a rozhihňá se: „Ne, žádnou smlouvu ti podepisovat nebudu. Žádný úchylárny nebudou.“ Řekl jsem to ze srandy, ale stejně ji v tomto ohledu nejspíš nikdy nepochopím. Baví ji si o tom číst, koukat na obrázky a podobně, ale že by se sama do něčeho pustila, to nehrozí. Prostě ta její logika. „Dobře, dobře. Napíšu smlouvu a dám ti ji k podepsání,“ končím rozhovor, když vlak začíná brzdit. Vyskakujeme z vlaku. Nádraží je navlhlé a všude kolem se vznáší mlha. Je kupodivu stále hustá, i přesto, že jsme  ve středu velkého města. Skutečně podivné. Po pár metrech se loučíme a každý z nás vyráží svou cestou. V rukou stále svírám rolničku, jež mi cestou dala jako dodatečný dárek místo nakresleného obrázku. Jak jdu mlhou, všímám si, jak se v ní třpytí malé krystalky čehosi.

Tou dobou nikdo z nás netušil o co jde. Zjistilo se to až o pár dní později. Ty krystalky byly nebezpečné, ta mlha byla vražedná. Byla to biologická zbraň, jež explodovala na našem území a její následky se rychle rozšířily do širého okolí. Rostliny začaly černat a umírat. Lidé a zvířata začali mít problémy s dýcháním a na povrchu těla se všem postiženým začaly objevovat drobné modré hrbolky a kůže pomalinku černala. Některé z nás to zasáhlo méně, jiné více, ale všichni trpíme následky. Po tom co to vypuklo jsi lehla, byl jsem u tebe v té nemocnici alespoň párkrát, když to šlo, abych se tě pokusil rozveselit. Je potřeba pomoci druhým, když naši pomoc potřebují. Studovala jsi zdravku, abys mohla pomáhat druhým. Nakonec jsi v nemocnici přeci jen skončila, ale naneštěstí v té horší variantě.         Teď tu stojím nad tvým hrobem a přemítám nad vzpomínkami o společných zážitcích. Kopec za Letkovicemi, focení, placák z mostu, obvazování, červené vlasy, koupání na splavu, procházka v dešti… Je toho spousta a mrzí mě, že jsem přišel o tak dobrou kamarádku jako jsi ty. Možná jsem se k tobě ne vždy choval úplně mile, ale nikdy jsem to nemyslel špatně. Až teď při zpětném pohledu vidím, jak sis mě vážila a měla ráda. Byla jsi jedna z těch pár lidí, které jsem považoval za opravdové přátele. Už dost slov, přichází na mě smutek. Cítím jak mé tělo slábne, nejspíš se brzy zase uvidíme. Ještě tu ale snad chvíli pobudu se svojí milovanou polovičkou.

V jedné ruce držím kytici bílých a černých růží, v druhé tu rolničku, která mi tak dělala radost ode dne, kdy jsem ji dostal, dodávala mi úsměv v těžkých chvílích. Vložím rolničku do kytice a tu položím na hrob. Mlha opět začíná houstnout, už musím jít, tak zase jindy. Nezapomenu na tebe imouto-chan.