Když jsem poprvé uslyšel o Zrcadlu z Erisedu, byl jsem docela na pochybách o jeho důležitosti a významu. Vždyť je to pouhé zrcadlo, zobrazující nejhlubší touhy srdce člověka, jenž se na něj podívá. Nicméně stále šlo o důležitý artefakt, který bylo potřeba získat do naší knihovny. Vlastně jsem zaslechl i nějaké zvěsti, že existuje způsob, jak prostoupit na druhou stranu zrcadla a tam něco ukrýt. Takže se přeci jen může hodit.
Dozvěděl jsem se, že jde získat pouze v noci. Někde poblíž jednoho z magických majáků, které se zjevují pouze vyvoleným, kteří mají čistou duši. Na cestě k Zrcadlu mě však čekalo několik překážek. Za tu první by se dal považovat pohyb v naprosté tmě. Můj zrak však byl už zvyklý. Druhou překážkou byl počet majáků. Bylo jich pět, avšak pouze jediný z nich ukazoval cestu k Zrcadlu. A pak tu byl třetí problém. Tím byli strážci, jejichž žhnoucí pohled způsoboval ukrutnou bolest každému opovážlivci, kterého odhalil. Získání Zrcadla rozhodně nebyl snadný úkol, nicméně to stálo za to.
Když jsem je poprvé spatřil, na jeho povrchu tančily odrazy plamene, jenž vycházel z přilehlého majáku. Nejprve jsem neviděl nic víc. Avšak obraz se brzy začal vyjasňovat. Náhle jsem vše uviděl zcela zřetelně.
Byl jsem tam já a se mnou drobná dívka jasnýma očima a nádherně zvlněnými vlasy. Nacházeli jsme se, ve stínu stromu, na okraji rozkvetlé louky. Ona se opírala o kmen břízy a moje hlava spočívala na jejím klíně. Koukali jsme si do očí a oběma nám na rtech pohrával úsměv.
Nikdy jsem nad něčím takovým ani ve snu neuvažoval, avšak v tu chvíli jsem cítil, že si přesně to opravdu přeju. Strávil jsem zíráním na tento obraz spousty hodin. Zrcadlo mě zcela pohlcovalo a myšlenka na lásku mi pobláznila hlavu. Nebýt toho, že mě brzy vyhledal můj učedník, nejspíš bych tam už zůstal. Podceňovat sílu artefaktů se nevyplácí.