Podzim už byl v plném proudu a barevné listí bylo všude, kam jen oko dohlédlo. Byla radost na tu krásu pohledět, ale to co vidí oči není úplně vše. Stačí dojít k lesu, pořádně se nadechnout a pak už nezbývá než si užívat tu jedinečnou vůni tohoto ročního období. Zrovna ten den byl jeden z těch veselejších, barvami zalitých dnů, a proto se Ervin s Gabčou rozhodli, že by mohli společně někam vyrazit.  Ostatně kdo by si nechal takovou nádheru ujít.

Zatímco ti dva kráčeli po lesní cestě, vedoucí kolem šumějícího potoka, z poloprázdných korun stromů se na ně zlehounka snášely lístky a nehlučně dopadaly na zem mezi ty ostatní. Byla to teprve krátká chvíle od doby co se Ervin s Gabčou seznámil a rozhodl se ji pozvat na procházku. Ervin si všiml sluncem ozářené skalky vykukující na vrcholu kopce, tyčící se po jejich pravé straně, a tak začal pobízet Gabču, že by měli vyšplhat nahoru, a tak jej následovala. Ervin nejprve hbitě vyrazil kupředu, ale Gabča byla pomalejší, a tak se rozhodl na ni počkat. V moment, kdy jej míjela mu věnovala pouze letmý úsměv a pokračovala dál, avšak o okamžik později nastal menší problém. Gabči pod nohou podklouzlo listí namíchané se žaludy a začala padat. Ervin však v tu chvíli stál kousek pod ní, a tak ji ještě stihl zachytit do náruče. Rovnováhu však udržet nezvládl, oba padli do listí a začali se společně kutálet ze stráně až úplně dolů. Sotva se zastavili, začli se oba smát a Gabča povídá: „No to byl opravdu geniální plán. Snažit se vylézt do tak prudkého kopce. Vidíš jak to dopadlo.“ Ervin se k ní naklonil, vážně na ni pohlédl a odvětil: „To si piš, že to byl geniální plán. Pouze ty jsi tak trošku kopejtko, a proto to dopadlo takhle,“ vyplázl na ni jazyk, vyskočil na nohy a začal upalovat zpátky do stráně. „Hele, nebuď drzej! Já nejsem žádný kopejtko, však jen počkej!,“ a už letěla za ním vzhůru do stráně. Nebyla však až tak rychlá, aby byla schopna ho chytit. Když už ho konečně dohnala, stáli na vrcholu kopce. Zatímco Gabča unaveně oddychovala, Ervin poskakoval kolem a pobaveně na ni koukal. Sotva Gabča popadla dech pustila se znovu do nahánění Ervina. Ten však nemeškal, vyskočil na větev nejbližšího dubu, menšího vzrůstu, a přitáhl se nahoru. „Tak ty si myslíš, že se mě zbavíš tak jednoduše? Jen si moc nemysli ty opičáku, však já tě dostanu,“ křikla Gabča a pustila se do šplhání za ním. Sotva se na strom vyškrábala, Ervin už stál na vedlejší větvi a seskočil dolů. Gabča se zatvářila bezradně, nejen kvůli tomu, že jí Ervin unikl, ale navíc si nebyla tak úplně jistá, jak se vlastně dostane zpátky na pevnou zem. Zatímco tam tak postávala, Ervin na ni unešeně hleděl. Viděl před sebou nádhernou dívku v kratších šatech v barvách havraního peří, postávající na stromě. Dokonce i ten její vážný výraz byl okouzlující. Avšak v tu chvíli mu nejvíce dechberoucí přišly především její nádherně zrzavé vlasy, skrze které prosvítaly hřejivé paprsky slunce, jenž zapadalo za protějším kopcem. Náhle Ervin pocítil jak se na něj upírají Gabčina zářivá modrozelená očka a to jej okamžitě vytrhlo ze snění. Oba se na sebe usmáli a Gabča se rozhodla požádat ho o pomoc: „Pomůžeš mi prosím dostat se dolů? Já to asi sama nezvládnu.“ Ervin zprvu váhal, ale pak přeci jen přistoupil k dubu a začal Gabči asistovat. Sotva zvedl svůj pohled vzhůru, naskytl se mu výhled pod její šaty, a tak ho okamžitě okřikla, ať se nekouká. Ervin hned zvesela podotkl: „Ty toho naděláš. A jak ti vlastně mám pomoct, když na tebe neuvidím?“ Gabča raději už nic nenamítala a co nejrychleji s jeho pomocí sešplhala dolů. Sotva se dotkla země koukla na Ervina a místo poděkování, mu dala pohlavek, za to, že se opovážil pohlédnout pod její šaty, zatím co jí pomáhal. „Ale no tak, vždyť jsem neprovedl nic tak strašného. Nemusíš mě hned bít,“ řekl Ervin pobaveně, chytil ji za ruku a přitáhl k sobě.  Odhrnul jí zrzavé vlásky z obličeje a vzájemně si hleděli do očí, ve kterých se mihotaly plamínky očekávání. Po malé chvilce odtrhla svůj pohled a pobídla Ervina, aby šli dál. Před nimi byl dubový lesík, skrze který se táhla úzká pěšina. Příliš dlouho po ní nešli, neboť se před nimi po chvíli rozevřel menší palouček porostlý měkoučkým mechem, na němž bylo roztroušené barevné listí. Gabča neodolala a vyzula své boty, aby si ten mech mohl lépe vychutnat. „Tak ty si teda chceš ten pobyt v přírodě vychutnat ještě víc, jo?“ zeptal se jí Ervin. Náhle ji zvedl do náruče a hned na to ji zlehka položil na zem…